O novoročních předsevzetích

Novoročnim předsevzetim, jimž říká zoufání po naději, Superčíča zrovna nefandí. Vona se zná, u ničeho dlouho nevydrží. S gustem si minutu po půlnoci zapaluje další cigáro, ač je furt zdražujou, a rozhodně nevykřikuje, že se začne oddávat zdravýmu životnímu stylu. To vlastně dělá už dlouho, tak co. Až na tučný sejry, pivo, čokoládu, dorty, vosí hnízda, zmrzlinu, chlebíčky a pomazanky a možná ještě něco, na co jsem zapomněla.

"Hele, šampaňské prej posiluje mozkový buňky, lidi, co ho pijou, nemaj Alzheimera, ani jiný potíže s pamětí," vysvětluje mi básník J. P. a otvírá čtvrtou flašku. Pokračuje v tom i na Nový rok, a protože do sázavské haciendy přijela nová posila, která zrovna slaví narozeniny, je potřeba posílit mozkový buňky i další den. A v sobotu zas slaví narozeniny soused, takže člověk z toho pití šampaňského vlastně nevyjde. Mozkové buňky Superčíči dostávají hned začátkem roku velkou bublinkovou nálož.

A proto by si měla dát předsevzetí.

Ta o sportu a pravidelnym jídle asi nemaj moc smyslu. Vim, že tim vyhrožuju už dlouho, ale povídková kniha Jak jsem se pokoušela sportovat stále sedí v mej hlavě. Příběhů z různejch sportoven a hubnoven mam fakt hodně a všechny ty pokusy stejně selhaly, tak jestli neni lepší se spokojit s tim, co je, než si vytyčovat programy mínus kilo měsíčně. Vždyť boky jako skříň sem tam někoho uhranou i v mym věku. Jako například onehdá toho vyprahlýho taxikáře, kterej mě chtěl na Andělu povozit ve svym tágu. Na hlavě přehazovačka, na sobě maskáče, to by byl ctitel jedna báseň. "Kočičko, copak tu děláte jen tak samičká?" hulákal. Ó, zdála jsem se mu zjevně jako smyslná samička, neb hovořil dále, chválil plný rty a pěknou statnost. No anebo byl pěkně napranej. Každopádně Superčíča štrádovala jen za roh, tak jí auto bylo k ničemu.

Mohla bych taky vykřikovat, že o sebe začnu dbát, tj. budu si každej den na ksicht natírat všechny možný kosmetický přípravky a obklopim se kosmetickejma poradkyněma, který mi medovejma hláskama doporučí nejlepší blemcáky na ksicht proti vráskam, který mi stejně budou pak stát doma na vaně, neb mě nebaví se s nima plácat. A Superčíča duševně nestárne a mozkový buňky posiluje.

Navíc básník J. P. viděl onehdá fotografii dívky mladší o pět let, než jsem já, náležitě pyšné na svuj zevnějšek, a prohlásil, že vypadá jako volysalá vydra. To se Superčíče nemůže stát. Ze svejch vlasů by snadno utkala košile i pro sedmero krkavců. Akorát nevim, kdo by to šmodrchal. Superčíče by z toho vzniknul možná tak slepenec vlasů neurčitýho tvaru, v lepšim případě míč.

Taky by mě mohlo posednout, že se naučim vařit. To by možná dopadlo líp než to šití košil. Možná by jen tak dvakrát, třikrát shořel barák a pak už by to šlo. Zejtra cvičně dělám párky. Dam si k tomu radši to šampaňský, aby moje mozkový buňky nevopomněly vypnout vodu.

Eště horší nápad by moh bejt, že začnu řídit. To už by hrozilo smrtí nejen mou, ale asi tak dalších dvaceti lidí, který by se k tomu připletli. A nedej bože, psů! A alkohol za volant nepatří!

Loni nějak před Vánocema se mě vrchní hlava pomazaná, která velí lingvistovi L., se kterym žiju, ptala na muj blog. "Ale ty tam moc nepíšeš, co?" Proto jsem si loni dala předsevzetí - vydržet psát jeden rok. A světe div se, vono to, narozdíl vod hubnutí, krášlení, vaření, řízení, pletení, vystřihování, zahrádkaření, de.  Měla jsem teda nejdřív pocit, že je to takové kostrbaté, ale v tuhle chvíli daly již mý mozkový buňky celýmu blogu řád. Inu, ševče, drž se svého kopyta. Druhej blog psát nebudu, ale vytrvam. Protože trpělivost je vlastnost skutečně obdivuhodná (a Superčíča je trpělivá asi jako boxerek, před jehož tlamou se mává klobásou) a růže přináší. Takže čekam, že příští rok vyhraju alespoň blogerku roku. 

Bezva, a teď můžu jít do lednice a dát si medovník.

P. S. Samozřejmě všem držim palce do novýho roku, ať se tam připlazili nebo vyskočili či snad jen vkročili, nechť se vaše předsevzetí ověnčí věnci růží, a kdyby to náhodou nevyšlo, taky nevadí. Vono to jednou vyjde. A nezapomeňte posilovat mozek!