Jakmile Superčíču narvali do modrejch, slipovitejch trenek a narvali na ni jarmilky, začala tragédie - tělocvik. V těch divnejch cvičkách se pařily nohy a ty trenýrky se šíleně zařezávaly do zadku. Jistě bylo jejich smyslem vytvořit tam sexy rýhy, ale příjemný to teda nebylo. A na značky - a budeme dělat dřepy, za pět minut Superčíča nemohla, a to ještě následovaly sedy-lehy, kliky, dotýkání se prstů u nohou a driblování s medicimbalem, kterej byl tak těžkej, že se člověk proměnil v hovnivála.
V dalším kole pak běh kolem tělocvičny, nejdřív popředu a pak pozadu, aaa, budeme raky, ty tak choděj taky.
A píšťalka - a otočíme a stádo běží a hop přes lavičku a chůze po kladině. "Mě opravdu nezajímá, že se bojíš, že spadneš, podívej, všechny děti po ní chodí..." A cvičení na nástrojích, takový šplh o tyči, to bylo něco - však vzhůru šplhají pouze rektální alpinisté a k těm Superčíča nikdá nepatřila. Radši si v klidu bude hovět v kruhu spodiny. "No tak zaber a šplhej!" Následoval nálet na tyč a snaha vytahnout spodní část těla za rukama. Žuch - Superčíča na zemi. "No tak ještě jednou, se tam pověs a pomalu přisouvej jednu a pak druhou nohu." Na to konto se na tyč přivěsí klíště a nehne se ani nahoru ani dolů a visí. A visí. A tělocvikářka řve. A klíště visí dá. "Tak leeeez!" Bum, tělo na zemi, krev se řine z nosu. Vyloučení z provozu do konce hodiny. Hurá.
Nové kolo za dva dny... Zas šílenej hopink v trenkách, které by snad tu nohu i uřízly. Kolektivní sporty. Vybíjená. No to je vždycky nadělení. Když na Superčíču letí míč, aby ho chytla, tak se lekne a uskočí. Naštěstí je dívka bystrá. Šup, nastraží se pěkně vepředu, míč na ní přistane a je vybita, tudíž ze hry ven. Hurá. A do konce hodiny sedí Superčíča na lavičce.
V novém pokusu o sportování jsou jarmilky vyměněny za venkovní obuv. Běh kolem školní jídelny. Jídlo docela dobře voní. A pak sportoviště za ní. Všechny děti už tam jsou. Nikoli Superčíča. Sedí chvíli v úkrytu na schodech u jídelny. Když usoudí, že již část hodiny uplynulo, vydá se pomalým tempem na sportoviště. "Uf, uf, uf, to je kopec, to je daleko." Ostatní nadšeně skáčou do písku. Jaký jen to má smysl, Superčíča dost nechápe. "No tady se vodraž a skoč!" "A proč?" "Protože to řikam!" Bum, žuch, bác. Kdepak, Superčíču nedostanou. Zbytek hodiny prosedí pod stromem. Nejdřív se ale dozví, že je hrombác, nemehlo, míša kulička, slonbidlo a malé medvídě - to je snad nejněžnější oslovení z toho všeho. No ale do konce hodiny už tam nemusí hopat jak šílenec.
Vobčas se mi vo tom zdá. Kapitáni si volí týmy pro nějakou praštěnou sportovní hru. A Superčíča tam stojí a stojí. Všechny děti už jsou rozebraný a Superčíča tam stojí dál. No tak snad bude moct aspoň zahřívat lavičku.
"No měla byste sportovat," říká lékař. "Zapojte sport," radí druhý. "Nejlépe pět hodin denně," doporučuje třetí. No jistě, ideál tělesné krásy se dá vycvičit jenom v tělocvičně. Pojďme si dát do těla! Jenomže když si to představíte, zavřete oči, slyšíte píšťalku a už vymýšlíte způsob, jak se tomu vyhnout. Ten dortík ke kávě bude jistě dobrej.
Však Superčíča má tak velký kouzlo, že ji objeví i na lavičce.
Žádné komentáře:
Okomentovat