Jelikož jsem letos asi po třiceti letech v ruce držela boby (ty na ježdění v zimě z kopečka, ne kávové), usoudila jsem, že skutečně nemám ráda sníh. Měla jsem zas mokrý tlapičky, a ani ty sněhové vločky, co mi tak pomalu oblepovaly tvář, mě neuchvátily v idyle pošumavské zimy. Ano, skutečně jsme s lingvistou L., se kterym žiju, viděli krásný, čistě bílý sníh. Nerozježděný a křupavý. A stejně byl mokrej a studil.
Jelikož všechny nenávisti a strachy maj svoje hluboký důvody (anebo je způsobí nějaká osoba, o níž se fakt pozdě zjistí, jak člověka využívala), začala Superčíča přemejšlet, co jí proved ten nebohej sníh. Kromě mokrejch bot samozřejmě, ty se nepočítaj.
Viník byl nalezen okamžitě - podezřelé zimní sporty. Ty boby si nijak extra nepamatuju. Jistě mě z nich někdy někdo vyklopil, ale sáně a lyže, to jest Superčíči učiněná noční můra.
Sáně mi způsobily trauma, a sice asi ve věku 12 let, když se v místě mého bydliště objevil neznámý fešák, jenž se stal idolem všech mých spoluvrstevnic, a též cílem jejich soupeření. A starší dámy už spojovaly louky, zahrady, sady a lesy, prostě veškeré latifundie, které by tento krasavec mohl dát k dispozici. Jelikož se před ním dámy různého věku dost nakrucovaly, byl mi apriori tuze nesympatický. A to by nebyla Superčíča, aby ho nějak neošálila. Při zimním sáňkování na poměrně klikaté cestě mu vždy nenápadně za zatáčkou nastražila velkou ledovou kouli, aby musel brzdit, či dokonce sjel do škarpy. Milý krasavec klel a sakroval a až následující den vypátral, proč zrovna jeho sáně byly takové nesamochodky. Rozhodl se Superčíču krutě ztrestat. Nejenže na ni házel neustále sněhové koule, vymyslel ještě horší skopičinu. Spolu s nějaký dalším klukem vyhrabal na stráni nad cestou, kde se jezdilo, mrtvou srnku, a zrovna když Superčíča svištěla po ledovce ladně dolů, nebohé stvoření přistálo přímo na kapotě vozu královny kopce. Byl to fakt šok. Pomsta boye a jeho boje byla sladká, velký tento krasavec ještě vykřikoval, jak Superčíču nahlásí na policii, že přejela srnku.
Myslím, že jsem od té doby nesáňkovala. Vono tahat se do kopce s tim vercajkem v mokrejch botách neni žádná sláva.
Sáňky jsou ale furt stabilnější než lyže. Pravda, měli jsme doma jen běžky a nikdo u nás tomuto sportu příliš neholdoval. Ani do Alp jsme nejezdili. Tyto dvě placky měly strašlivou úlohu. Člověk na nich musel ťapat jako tučňák a dělat ze sebe nadšeného lyžníka. První sjezdy probíhaly zásadně na kopečku u Milči, což byla shodou náhod babička toho, co vyhrabával mrtvé srny. Tam to ještě šlo. Ale střední škola s sebou přinesla běžecké výšlapy v rámci hodin tělocviku. Pamatuji si velmi dobře na to, že mi celá skupina ujela a já se vzadu plácala se spolužačkou N. a za zpěvu národního popěvku Proč bychom se netěšili jsme proklínaly zimní sport.
Lingvista L. má tyhle prkýnka rád. Několik let ve mně vzbuzoval vášeň pro brození se sněhem, padání do sněhu, klouzání se sněhem, podivné mazání, ježdění na umrzlém ledu, vytváření stopy, jednoduchý sjezd s nezafixovanou patou. Vše marně. Superčíča padala jak hruška. Úpěla, mrzla, jedna lyže jí mizela nenávratně v dáli, jedna se ohnula, bota vyskočila z vázání. A když se objevila ledovka, bylo to snad horší než umrzlá srna. Jediné, co lze u tohoto vynálezu ocenit, jsou poměrně stabilní hole s bodákem. Kupodivu jsem nikdá lingvistovi nevypíchla oko, nosí totiž brýle.
Po asi pětiletém boji plném zoufalství Superčíča řekla: "Dost... Už nikdy nebudu lyžovat." Jak Poeův havran zakrákorala: "NEVERMORE."
A tak jezdí s lingvistou na hory ještě básník J. P. Taktéž nelyžař. Se Superčíčou vyráží na tour po místních horských boudách, při nichž lze použít pouze hůlky. Upozorňuje svou společnici na vyprahlé životy v určitých putykách a popisuje těžký život horalů. Obvykle po deseti minutách se seznámí s místním starostou a objedná rundu zelený.
Možná by ti dobří lidé vzali za vděk mrtvou srnou.
Ale i přesto má Superčíča mokrý botičky a na tváře se jí lepí sníh.
Pozorovat vyprahlé životy v teple dřevěnek však možné jest.
Proč bychom se netěšili?
Vono zase přijde jaro a možná další zimu nenapadne sníh.
To se vobčas taky stane.
Žádné komentáře:
Okomentovat