Stala se mi minulý týden taková příhoda. Seděla jsem na zastávce na docela opuštěném místě, a protože jsem měla někam jít a měla jsem čas k dobru, nespěchala jsem. Nikde žádní lidé ani auta, Město tepalo jinde.
Najednou přijelo auto, náklaďák s mrazicí skříní polepenou obrázky zmrzliny a mražených produktů. Nebyl to Family Frost, jehož houkání ohlašovalo poledne v mnoha vesnicích i městečkách. Už jsem ho dlouho neviděla, asi se stáhnul z českého trhu někam pryč. Auto zabrzdilo před lavičkou, na které jsem si spokojeně hověla. Zadní dveře mrazáku se otevřely a začala vyjíždět výsuvná plošina. Jako pro vozíčkáře nebo když chcete něco nakládat. Ale nic se nedělo. Plošina zela prázdnotou, stánek se zmrzlinou na ní neseděl.
Zmrzlinářské propriety si pamatuju moc dobře ze svého dospívání, v jihočeském městečku V. jsem prodávala na náměstí zmrzlinu. Kopečkovou. Osm druhů. Byla to skvělá práce. Rozzářené obličeje dětiček, když jim maminky dopřály tu šílenou modrou šmoulí zmrzlinu, páry, které se zvaly na zmrzlinu, či staré babičky, jež vytáhly z pompadůrek pár mincí a vesele si užívaly zmrzlinového dobrodružství. Dokonce jsem se již tehdy snažila zmrzlinárně zvyšovat obrat - ke šmoulí zmrzlině jsem postavila figurku šmouly, aby to děti přilákalo, k jahodové zase srdce, aby milenci věděli, že je z lásky. Občas jsem psala na ceduli i veselé slogany. Nic o tom, že máme osm druhů, ale jasný důvod, proč by si to lidičky měli koupit. A pak moje lákání. "Jeden kopeček je málo, to slíznete cobydup, dejte si radši dva. A co takhle přímo pohár. Ano, moje zmrzlina je vynikající." A ten přehled, co měl člověk, když stál celý den na náměstí...
Nic takového se ale s příjezdem náklaďáku nestalo, nikdo nevyskočil, aby volal: "Jahodová, dejte si jahodovou!" Jen plošina se dál pomalu šinula jako jazyk žáby, když číhá na mouchu. A najednou vyskočil řidič a povídá mi: "Taková krásná žena a sedí tady sama! Naskočte si mezi zmrzlinu, tu plošinu jsem vám spustil, aby se Vám lépe nastupovalo. Svezu vás, kam budete chtít."
Hmm, červený koberec pro Superčíču, který ji odtáhne do zmrzlinového království. Představovala jsem si, jak bych se postavila na plošinu a ta by se mnou podobně líně zajížděla do zmrzlinového autíčka.
Bohužel jsem ale musela jít na tu schůzku a v mrazicím boxu by mi navíc byla zima. Odvětila jsem, že je to škoda, že nemůžu, že tu jen krátím čas, poněvadž jsem někde dřív, než být mám.
A řidič mi říká: A nedáte si aspoň zmrzlinu?
Slušně jsem mu poděkovala, že ne, že bych se určitě umazala a to by nevěštilo nic dobrého. Smutně se usmál a dal pokyn plošině, aby se zase vrátila na své původní místo.
A já dál seděla a přemýšlela, jestli jsem nepromeškala velkou nabídku svého života.
No, budu muset počkat, až mě nějaký ctitel pozve na zmrzlinu.
Jahodovou.
Žádné komentáře:
Okomentovat