Všechny ty ovečky a zajíčci, opentlené stromy, pomlázky v květináčích i v rukou kohokoli, kdo s nima chce šermovat. Krásné kraslice s přesnýma geometrickýma vzorama a taky do detailů vyvedenejma kytičkama. Zima jak v psírně, jak říká starosta Pokorný - studený rok, do hrobu skok.
- nemam doma vověšenej strom zajícema
- nebarvim vajíčka
- neuklízím půl roku dopředu
- nepeču berany ani mazance ani nic dalšího
Vlastně bych vyrušila celý Velikonoce, ale ono to dost dobře nejde. L. je miluje.
Takže:
- peče perníky
- barví vejce
- vyrábí pochutiny
a hosana, bosana, hurá, hurá, neuklízí a nezastaví celej barák velikonočníma zajícema.
Hlavní hit přichází v pondělí - koledníci s pomlázkama. Já to od dětství nesnášim, protože mě vždycky všichni ti vesničtí chasníci do krve zbili, prý ve jménu tradice. Teda nejsem feministka, ale mohl by někdo utvořit tradici, jejíž pointa spočívá v tom, že ženy bijou muže?
A ráno člověk spí, protože do noci hádal, ve které zemi žije takin, a zcela se tím nadchl, takže chce vyrazit do liberecké zoo, aby se podíval na jediné takiny vyskytující se široko daleko v Evropě, když tu se zjeví L. a začne kvákat něco o kolednících za plotem. Má ďábelský výraz a je zcela posedlý tou dětskou sebrankou. Když ho odeženu, že chci spát, ať koledníkum řekne, že tady žádné ženské v domě nejsou, tak ačkoli ta děcka vůbec neznám, nadšeně odvětí, že ne, že ty děti moc dobře vědí, že jsem doma. Jak by ne, když jim to řek. Jakmile se tedy zmátožím, ať mám od této podivné sorty koledujících dětiček klid, L. mi sdělí, že odešli, ale že se vrátí, neboť jim samozřejmě řek, ať přijdou později. Inu, kafe a probouzení se a čekání, co tedy bude dál.
Říkám, že už by sem žádná nová skupina nemusela chodit, a L. na to, že v žádném případě, co bychom asi dělali s těma dvaceti vejcema, která mě den předtím přinutil barvit podivnejma hrudkama, jež připomínaly cokoli jen né barvu na vajíčka. A za chvíli se za plot žene houf děcek, nepozdraví, nezaklepou - a ještě jsou to samé holky. Vrhají se na vejce i perníky jako lítá zvěř na kořist a šermují pomlázkama, jak jinak. Jsem ale vybavená - vypustím totiž šelmu, našeho bílého boxera. To je najednou ufání, děti jsou dost poděšené. Ale hlavně - boxík je silnější než pomlázka a ty směšné klacíky rve té dětské drobotině z rukou. Budou se přece pěkně žvejkat. Jedna z těch holčiček začne pištět, že přece tu pomlázku potřebuje, protože ještě nebyla ve dvou domech, ze kterých by mohlo něco kápnout. Asi u sousedů, neboť i tam nechce paní domu vstávat.
Děti už jsou na odchodu, když tu vtrhne na pozemek chlapeček. Bez pozdravu se vrhá na ošatku s vejci. Říkám mu, že mě může plácnout tou pomlázkou, a on nic. A už se ta skupinka žene pryč. Bez rozloučení. Ostentativně opakuju: Na shledanou. V duchu si říkám, sbohem a šátek a bylo toho dost a snad již netřeba. A děti nic. Já opět: Na shledanou. Jedno z dětí se chytne.
Jestli se mají tímto tradičním způsobem slavit Velikonoce, chci se stát papežem a svátek jara zrušit. Skvělé jehněčí může L. upéct jen tak. Ale ten toaletní papír s kuřátkama se mi docela líbí.
Žádné komentáře:
Okomentovat