Večírky, party, flámy, návštěvy nonstopáčů, vináren, pivnic, hospůdek, restauračních zařízení, kaváren a jiných špeluněk, to je něco, co hýbe vnitřním životem Superčíči. V těchto prostorách (a fakt mě štve, že odevšad vyhánějí kuřáky) totiž lze pozorovat mnohé typy a charaktery pánů a paní, žádostivých mladíků i slečen, mlsných olezlých kocourů, kulatých pantátů i vypitých inventářů.
Česká hospoda má charakter stmelující, iniciační i inspirační, je to místo setkávání, intrik, lásek i tajných jednání. Nenadarmo ji velebili již bratři vlastenci, následně se v putykách setkávaly stolní společnosti a zakládaly politické strany. Z náleven nad ránem vylézali spisovatelé i povaleči a každý velebil dobře strávený čas. Viděla jsem cizí taverny, inny i kutlochy dervišů. Stánky a pouliční vozíky a vím jedno. Unikát restaurace páté cenové skupiny svět nezná.
Také Superčíča má za sebou několik iniciací, už jako dítě obléhala schody venkovské hospody, pila žlutou limonádu (podivné barvy a ještě podivnější chuti), aby pak během let adolescenta objevila kouzlo studentských putyk i piva. S nabytou svobodou získanou příchodem do Města, pak začaly bujaré večírky v přilehlých knajpicích, které byly pod taktovkou milovaného Mistra, básníka J. P. Toho jsem však nepobrala v hospodě, propadl se k nám do latiny. Zato L. jsem v restauraci nalezla. Jako pravdu, pravdu v pivu, mnoho nabídek i pobídek, mnoho historek či anekdot a také informací různého druhu.
Obvyklá lákání končící slovy: "Nezajdeme na škopíček, pohárek, kalíšek, litránek? Společnost bojující proti zdrobnělinám mi jistě promine, leč k alkoholu má člověk vztah mazlivý. Taky to musí vypadat nenápadně, kdyby se začalo slovy jako škopák, monstrkalich či lítrák, tak by přece měl člověk pocit, že zahálí. A zahálka je činnost nepřípustná, když přece práce šlechtí. Některá lákání v podání J. P. však vypadala jinak. SMS: "Kocour už je v troubě. Karkulka čeká sama v chaloupce. Liška už je v noře. Žaludi DNES. Pozvánka na drink v sobě měla takovou zvláštní apelaci, které musí podlehnout každý a rád.
A pak přicházely historky, někdy pomalu, někdy naopak s rychlým nástupem, když přišel nějaký pocestný, jenž už od dveří ze sebe chrlil příběh, kterému byste nevěřili, a přesto se stal. Někteří lidé pak také přímo v restauračních zařízeních konali zázraky. Jako Ježíš. Zkoušeli chodit po pivu, tento upgrade byl ostatně lepší než po vodě. Proměňovali vodu v pivo a křísili zemdlené. Obvykle je pak taky táhli domů taxíky, tramvajemi nebo alespoň na zádech. V pivních zákoutích vznikaly říše, nad nimiž slunce nezapadalo, protože díky elektřině byl v hospodě pořád den a pořád cvrkot.
Vlastní hospodu zatím nemám, i když naše venkovské sídlo je bývalá hospoda. Naposled v ní jak na potvoru pil wehrmacht za druhý války. A taky já včera. A protože venkov si zasluhuje naši pozornost, přesunuli jsme tu říši tam. Má to velkou výhodu, není složité se odvalit přímo do lože, když slunce vychází. Když na terásku za ranního kuropění dojdou cigára, nezbývá pak už nic jiného než to slunce neuvítat.
Přesto však někde v hloubi svého srdce cítím, že to není konečná, že ještě přijde nějaké vyvrcholení. Nemyslím, že Superčíča bude vařit pivo nebo pašovat cigarety (jako tenkrát v Bílé Holubici, kde měli nějaké podivné pančované malborky, chutnaly jako sláma smíchaná s pivem), ale usadí se ve smíchovské putyce, kde houstne dým, potáhne z cigára, lokne si piva a zasní se.
V tu chvíli vyjde slunce.
Žádné komentáře:
Okomentovat