Všichni jsou posedlí jakousi podivnou hrou, ve který loví pokémony, pochodujou po GPS souřadnicích a vrhaj se někam, kde tyhle bestie virtuálně sedí. Pak je asi nějak loví, po mobilním telefonu ale nedupou ani neskáčou ani nestřílej, dokonce se ho ani nesnažej oběsit. Ne že bych výhody lovení neznala - lingvista L., se kterym žiju, sbírá kešky, což je založený na podobnym principu. Jen na místě určení je skutečnej poklad, žádná poskakující figurka v mobilu, kterou si, čistě hypoteticky, mohu vyvolat klidně na záchodě.
Ten poklad je tůze hodnotnej, ale pokud ho najdou děti, tak skutečně jo, i když ty podivný figury z kindr vajec vypadaj mnohdy podobně jako pokémon. V mym dětství jsme neměli tyhle krabičky se souřadnicema a hráli jsme šipkovanou. Nikoli kličkovanou - i když o té jsem si taky myslela, že je to hra, když o tom tak pěkně pěl Dalibor Janda. Sousedky měly doma na zdi jeho plakát na motorce a já nic. Lingvista L. zas vozil sousedovi z Města plakáty Karla Gotta. Tim se asi včlenil do venkovské grupy a mohl chodit na smeťák.
Cesta během šipkované se značila větvema nebo se dělaly šipky do písku, z kamenů, šišek, případně se používaly křídy. Obvyklé byly skryté dopisy, kde se schovaly úkoly. Nějak se pak staly stereotypními, neb hlavní otázka byla: Jak se jmenuje B. pes? Ono se jich několik po sobě jmenovalo stejně, ale muselo to tam být. Pokud vim, hrajou děti v obci N. dneska tuhle hru organizovaně, ne živelně, jako my tehdy. Úplně na závěr si pak jedno družstvo přečetlo: HLEDEJTE NÁS - a pak tedy go a veliký pátrání. Občas se taky stalo, že se čekalo hodinu, a pak už to nikoho nebavilo. Novej pokémon tam prostě nevyskočil.
Starosta Pokorný by rád nějaký inovace ve Vsi, kam dojíždíme na letní byt. Řekl si, že by měl začít hledat tyhle stvůry, že je tam jistě máme. Ale aplikace mu nezaručovala bezpečnost jeho skvělého mobilního přístroje, tak prohlásil, že žádné pokémony nepotřebuje. Což je rozumná úvaha, kéž by takového bystrého rozumu nabylo více mužů a žen, ale co chceme ve společnosti, kde lesany choděj po sázavských hvozdech oděné jak v předminulém století, a s nima děti, co maj na klacíku zavázanej uzlíček, a pak si o boxerkovi myslí, že je vlk, a nepoznaj jedlou houbu. Určitě si kupujou bio mech na správnej čaj, kterej jim detoxikuje mysl. Ale možná pak sněděj muchomůrku červenou a chtěj do uzlíku pochytat pokémony, protože jejich odvar pomáhá dobrému trávení. Každopádně, když si starosta sedl pod strom, kde byl vzápětí ostříhán, náhle se v zahradě objevil Pokémon. Žlutej. Byl uplně všude. Ale hlavně - nebyl virtuální, seděl pak na všech místech v okolí stejně jako trpaslík Amélie z Montmartru. Starosta ožil a prohlásil, že je to hmatatelný důkaz toho, že bůh existuje, když mu tuhle stvůru poslal do Vsi, a jal se pořídit mračna fotografií malé obludy.
Ani jsme ho nepotřebovali lovit, byl hned k ruce a pěkně se instaloval, kde se mu zlíbilo. Starosta hýkal blahem a já si na netu přečetla, že obézní Američani poté, co začali lovit tyhle divný virtuály, zhubli. Vidim to jasně, opustim sběr hub a lesních plodů a budu jako boxerek nosit v zubech našeho žluťáka a lingvista se starostou mi ho budou házet po zahradě. A když budu hodná, možná ho pošlou i do bazénu.
Žádné komentáře:
Okomentovat