Knižní

Moje rodina nikdy neměla moc knih. Možná pod vlivem socialistickejch front se jim v nich nechtělo stát. Ačkoli pár edic 3x jsme doma měli a ty detektivky byly docela dobrý - hlavně muj milovanej lord Petr a pak samozřejmě čínský příběhy soudce Ti. To byl veleslavnej koumák, dokázal projít tajemnym labyrintem, nebo vodhalit vražedkyni, co tloukla chlapum hřebíky do hlavy. 

Ale Superčíča jako hodné dítě, které nikam nechtělo chodit, se do knih zamilovala. Od dvou let chtěla, aby jí furt někdo čet, a byla zcela nepříčetná, že to neumí, nebo že není nikdo k dispozici. Zvládla přitom vyjmenovat i členy širší rodiny a okolní sousedy, neb pokud se nečetlo, bylo zle. Asi zpětně si říkam, že tim nebozí rodiče museli trpět víc, než kdyby Superčíča chodila v růžový sukničce na tanyny tanyny. Vono se to totiž vpije pod kůži a je to jak droga, chcete číst všechno a znát všechny knihy světa. Nekonečný labyrint a nekončící dobrodružství. A těch otevřenejch obzorů a krás cizích světů, ó jééé.

Jakmile Superčíču naučili číst, stala se aktivní návštěvnicí několika knihoven najednou. V městě S. měli všechno, v městě V. Superčíču znali a klidně jí objednali knihy i z Frýdku-Místku. 

To si moc dobře pamatuju díky jedný zkoušce, kdy jsem četla knihu, kterou podle mě neznal ani zkoušející... 

Ale nejlepší byla knihovna v obci N., kde nám nechali otevřeno a mohli jsme tam celé odpoledne sedět. Když ji pak zrušili, neb Superčíča zestárla, a jiný děti tam nelezly, knihy šly do výprodeje za 5 Kč za jednu. Pěkně byly odvezeny k nám domu. Skoro všechny. Kdybych si někdy zakládala knihovnu, mam slušnej základ různejch klasiků včetně oblíbenýho Klostermanna.

Když jsem potkala lingvistu L., se kterym žiju, bylo jasný, že je to šampion mého srdce, neb vlastní tuny knih. Zřejmě to na Superčíču zapůsobilo víc než všechny zlata světa. I když teda bejt mezi komínama knih, který stejně nikdy všechny nepřečtete, je složitý, protože tam skoro neprojde ani noha, natož boxerek...

Někdy si říkam, že bych měla mít ten pěknej dyzajnovej byt, co kouká ze všech těch časáků, ale kam s nima? To by byla velká rána a ztráta a radši oželim futonový křeslo. Von by ho boxerek stejně rozkousal. 

Nikdy jsem nevstoupila do klubu knihomolů a neměla potřebu se chlubit tim, že čtení je cool. A že pomáhá, to vim. V nouzi poznáš psa a knihu.

Potkala jsem spoustu lidí, který udíleli rady, ale nikdy jsem je neviděla s knížkou. Možná četli tajně nebo nějaký příručky typu Jak být dobrým rádcem. Těmhle knihám moc nerozumim, jsou to záhadné tituly jako Měj se ráda za pět dnů, Jak do roka zbohatnout, Jak najít toho pravého, Jak pokousat tchýni. Obvykle to začíná u poučky o tom, že se ten člověk nemá tuze rád, a proto je hovado. Však v románech se tyhle postupy taky ukážou, například paní Bovaryová se pomate, neb čte ty strašný slaďáky. Určitě jsou ženy, který je dneska taky čtou a hledaj vzrušení ve svejch vztazích. Takže je četba nebezpečnej koníček stejně jako windsurfing třeba.

Mam ráda vůni knih a listování v nich s nalízlym prstem. Eště mi chybí houpací křeslo a pléd. Proto v tomto nebezpečí a vzrušení musim taky setrvat, aby mě jednou našli v knižních sutinách.