V tom čase letním začínají lidé zkracovat kalhoty. Nejdřív se zmenší na ty, který vnímam ještě jako přijatelný, neb to jsou takové, v nichž čekáte velkou vodu a z nich jen tak ladně vykukujou nožky. Když se k tomu jen skočí do žabek nebo vietnamek nebo plážovek nebo cuklí nebo jak se téhle botě, v níž je člověk obutý neobutý, říká, je to rychlý a celkem prima. Pak přijdou kalhoty ke kolenum, to už je horší, neb vám vylezou celý lýtka. Takový chlupatý lýtka, na to se přiznam, ani Superčíča nemá žaludek. Pak už se jde do pul stehen, toho se už fakt bojim. A uplně kraťoučký šortky, co se zařezávaj do zadku, je něco, co vytahuju jen v utajenejch chvílích - do města bych tak nešla. 
Uplně nejhorší je ale vzpomínka na tělesnou výchovu let minulých - jelikož jsem ještě prožila malej kousek dětství v době, kdy frčela spartakiáda, pamatuju si moc dobře tento úbor. Bílý triko a to zapasovaný do malejch modrejch trenek, který vypadaly hůř než hadr na nádobí. A po hodině hrůzy v tělocvičně, kdy v tom člověk měl šplhat po tyči, tak strašně smrděly, že se musely vodnest vyprat. A když tomu ještě vypadly gumičky, no to bylo snad horší než tanga. Nikdy jsem nepochopila slabost pro tohle spodní prádlo, na mym zadku by je musel někdo hledat lupou. Zato bombarďáky, to je panečku něco. To, když nosily dámy pod šatama, mělo něco do sebe. V tom dětskym věku jsem zažila jedinou nerovnoprávnost mezi pohlavím - kluci měli docela normální plandavý červený trenýrky. Sice ta barva byla dráždivá, ale nemuseli na sobě tahat cosi jako smradlavý slipy, kterejm praskaly gumky.
Pak se změnily poměry a my mohli nosit, co jsme chtěli. Měla jsem takový zelený šortky, nejmíň po kolena a pak se zjevil hit - legíny. To jsme nosili furt. Na tělocvik, ke svetru, furt. Žádná módní policie proti tomu nevystupovala. A na tělocvik - to jsem v tom vydržela až do maturity. A vůbec nikdo neřešil, kdo má ty legíny jak značkový.
A do toho se našla nějaká ztracená nahrávka Beatles a přišla vlna květovanejch košil a manžestráků. To sem měla ráda. Uplně nejlepší manžestráky jsem koupila v sekáči za deset korun. Měly na koleni díru, ale já si tam hrdě obstarala nažehlovačku a nadšeně jsem v tom chodila. Ale na tělocvik - jedině v legínách.
S přibývajícími kily přiznávam, že už by mi ty manžestráky nebyly. Možná je mam ještě někde obřadně uložený. Taky přiznávam, že musim začít hubnout. Už mi není jedinej muj oblíbenej manžestr. Ještěže existujou legíny! A jestli to takhle pude dál, budu si muset nechat ušít ty strašný spartakiádní trenýrky a budu se v nich valit ulicema. Ale jít v nich na Náplavku, tak mě okopírujou všichni hipstři a jejich následovníci ze všech pražskejch frajštatů.
Pak začne pravé módní peklo.
Žádné komentáře:
Okomentovat