Vopravdu nesnášim práci na pozemku. Já, člověk jinak docela pracovitý, mám zcela odpor k zahradním radovánkám všeho druhu. Něco reálně neumim - stříhání stromů třeba, něco bytostně nesnáším - pletí záhonů a hrabání se v hlíně. V tý chvíli se ze Superčíči stává pes, kterej musí smočit svou packu a zahrabat tam kost. Ta mazlavá hrůza se vám máčí mezi prsty a pak - což je uplně nejhorší, zaleze za nehty. Vim, že si v tom ctitelé receptářů, ať už s nebožtíkem, co to uměl brát od podlahy, nebo snad s mistrem pečených kůžiček, určitě objeví, že mám odpor k půdě.
Nebojím, se to přiznam, mam. Půdě jako zemině. Půdy domů mi obvykle nevadí, jinej problém je, že jsou obvykle zakrámovaný a zaprášený a nedá se na nich nic najít. To a tamto se odloží na půdu, až zůstane půda zastavěná tak, že by se tamní prach dal krájet a vy se tam vlastně ani nevejdete. Ale protože se tam obvykle leze po schodech, nedej bože po provaze, zas tak mi má přítomnost v tomhle prostoru nechybí.
Půda jako zemina je však ještě horší. A to mam někde v sobě upozaděný jihočeský sedláky. To se lepí, to se drolí a ještě v tom sedí plevel a jiná havěť. Někdy se vykope i mraveniště. Vim přesně, kde se ve mně tahle antizahradnická profese našla - už jako dítě jsem konala obecní brigády - spočívaly v pletí veškerejch záhonů na návsi naší obce - za pět korun na hodinu - to chceš. Dneska by to nazvali zneužívání dětský práce a musel by se toho účastnit psycholog, aby děti neutrpěly náhodou újmu. Mam dojem, že jsme pak dostávali i limonádu. To by byl taky určitě problém, protože by nebyla bio.
Tyhle zarostlý záhonky byly mor. A k tomu nějaké děti jen předstíraly kopání. Já ne, jsem člověk pracovitý... Homo roboticus. Nicméně k tomu přidružená práce na rodinném pozemku a na školních růžích zjevně udělaly své.
Lingvista L., se kterym žiju, je zahradník čapkovského rázu. Pěstitel Intelektuál. Zná asi milion kytek, o jejichž existenci jsem nikdy neslyšela, umí je pojmenovat latinsky, zná asi milion přípravků, jak je ošetřit, a dokonce i historky, jak mu která rostlina byla zničena - dost často za to mohli dělníci nebo psi. Ti většinou něco buď zbořili, nebo okousali, nebo na dané rostlinstvo chodili na záchod. Na své pozemky L. však pro lingvistiku nemá čas, ale naštěstí nenutí švarnou Superčíču k této rýpavé zábavě. Jednou jsem si popíchala prstíky o planou růži a nějak mi to stačilo. Dvakrát se spálit nepotřebuju.
Když jsme dneska jednotili řípu pro jihočeský králici (který se jednou sní), pani vod naproti sdělila lingvistovi, že by to nedělala, co mu to přidělili za činnost. Já se přidala až s příchodem temného mraku. Patlavá hrůza a do toho ty malý zelený plevely, úděsnost! Přesto však ruku v ruce s motykou na škůdce a brzy bylo hotovo. Zkrátka a dobře, ve dvou se to lépe táhne. I mezi plevelem a bahnem.
Nemyslim, že mě bude v budoucnu posedat bůh pletí, dokonce ani setí. Však přesto vim moc dobře, že mezi trnim občas vykvete růže a že se o ni musíme starat. Stáváme se za ni zodpovědnými a ona přitom píchá stejně jako ta planá. Ale je naše stejně jako ta zarostlá zahrádka, a proto ji máme tak rádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat