Tentokrát bude Superčíča strašně sentimentální, ba co sentimentální, ba co - přímo dojáková. A až ze svejch očí vydojí milion slz, nebude jí to ani nikdo věřit, neb v sobě skrývá jen všechno zlo světa přece.
Superčíča totiž hraje hru jako kočka a myš, proto má psa. Co psa, přímo obrpsa. Žádného jezevce, co si ho někdo veme do náruče, jakmile se přiblíží jiná psí rasa.
Ostatní jezevčíky ani nemam ráda, neb v mé rodné vsi neustále lítali všude a zahryzávali se taky všude. Von je jezevčík chytrej. Já jich pár znam, kde sem názor přehodnila, ale stejně je to malej párek do housky, nikoli PES. Pamatuju se moc dobře, jak jeden oblíbený profesor potkal lingvistu L., se kterym žiju s mladým panem boxerem přímo před jakýmsi ústavem pro badatele a jiný ohrožený druh, a pak mi vyprávěl: "Tam šel pes, ba co pes, to byla obluda! A ta vlekla L.!"
Po setkání s tímto druhem psa jsem už nechtěla jinou rasu. Jo, my měli doma kokra, to vůbec nebyl pes, ale zlosyn. Pak zatoulanýho vlčáka, kterej byl strašně hodnej, ale musel sedět u boudy. A taky tuze dlouho žil. A tyhle vlčáky, ovčáky a tak měli pak furt. Já jednou byla na táboře s děckama a tam sem potkala dvě holky, k nimž jsem pak jela na návštěvu.
Tam jsem poprvý uviděla boxera - dva žíhaný pašáky. Ale to nebylo jen tak - u nás doma měl pes boudu za domem - a tam bydlel. Tihle hoši měli vlastní pokoj. No dobře. Ale oni měli i vlastní postel - manželskou, lakovanou. A na noc dostávali čepičky jako nosí Křemílek s Vochomůrkou. Já z toho byla auf, vejrala jsem na to jak tele na zlatý vrata a ještě jsem to vykládala všude po venku, kde mi to nikdo nechtěl věřit. Si mysleli, že jsem překočovala do jiný dimenze, nebo jsem si šlupla nějakou drogu.
Pak jsem potkala lingvistu L., který měl psa doma v bytě. Trochu mě to překvapilo. Byl to bulteriér, kterej byl schopnej sežrat ucho vod hrnce. Trochu jsem se ho bála, když mi hodinu vojížděl nohu, ale lingvista mi tvrdil, že je fajn. Bohužel jsem neměla to štěstí ho poznat lépe. Pak se pořídil boxer. Lingvista mi líčil, že ho kdysi měli a že je to prima pes. Já si hned vzpomněla na ty pejsky s čepičkama. Tento pes pak vyváděl takových skopičin, že jsem se nestačila divit. A ta mimika...
Dodneška si moc dobře pamatuju, jak se zkoumavě díval na okno, které jsme zavřeli. Pak si šťouchnul packou do kličky, trochu pomuchloval sklo a hnal se vesele za náma. My pak zdědili starou šarpejku a o ní snad někdy jindy (vypadala jak autobus 125 a taky tak funěla). Po jejím odchodu na věčnost, tam, kde jsou nekonečné zásoby piškotů jen pro její rypáček, jsme žili chvíli bez psa. Teda asi měsíc.
Nebyla to tehdá uplně lehká doba, což mohu jako pověstná těžká váha dneska v klidu říct. No ale pak jsem řekla lingvistovi, že chci štěně boxera. On si nejdřív myslel, že si dělam srandu. To si mysleli i mí kolegové v práci. Ale já pak našla piráta a řekla jsem - To je von, toho chci! Tak jsme si to klubíčko dovezli a vono se furt učilo nový kousky. A když jsem jednou vodjela za Turkama, naučilo se lezt do postele. Vodtud už ho nikdo nevyhodil.
Protože jsem bytost od přírody společenská, usoudila jsem, že mýho psa musí poznat celej svět. Jako si rodiče (vobvykle) myslej vo svejch dětech, že jsou nej a nej a nej, mam ten dojem, že tohle splňuje muj pes. I když znam jeho rezervy. Například je línej. No to já taky. Dobrý. Mlsnej. No souhlasí. Zvědavej, a to tuze. Taky já. A ráno ho nebaví vstávat, čemuž rozumim, neb je to hovadina. Boxerek teda nemá instagram ani svuj profil, i když vim, že jsou takoví, co je maj. Ale je notoricky známej. Rozhodla jsem se, že jim zahltim facebook na protest proti fotkám zápasů ve sportu, novejch aut, luxusních večeří a kabelek, uslintanejch dětí a happy fotkám z dovolený. Asi si mě pak dost lidí smazalo, ale je to jen virtuální síť, důležitý je, co člověk žije a dělá v reálu, s kym se stýká, kdo zná jeho svět a kdo si na něj udělá čas.
S timhle přesvědčením jsem přihlásila Ikara na tábor. Teda spíš na sraz. V kempu s chatičkama a jinejma psama. Nevěřila jsem, že to je, ale našla jsem to na faceboku - aspoň k něčemu je ta síť dobrá, když mi furt nabízí povlečení a balení se na Bali. Řekla jsem lingvistovi, že tam pojedem, a zas se tomu tuze divil. Ještě to všude vykládal, co mě to zas posedlo za nápad. Jenže z nápadu se stala vášeň, vod tý doby jezdí boxerek na výjezdy každoročně a loni byl i dvakrát. Poznali jsme spoustu lidí v reálu a moc nás to těší. A všem děkujem. To je chvíle na dojetí teď právě. A taky jsme poznali spoustu psů, jednoho boxerkovo tělo zakusilo doslova. Jinou rasu si už na prohánění Superčíči nepořídíme. A to, když loni umřel starej pan boxer, jsme vopatřili ještě El Fernanda Zběsilanda, kterej hupe jak starej pán zamlada. Jednou boxer, navždy boxer, říkaj chovatelé. A je to tak.
Už jen musim vymyslet, kam vystěhuju lingvistu, aby měli chlapci tu manželskou postýlku.
Čepičky jim musí někde ušít, kdybych to šmodrchala sama, to bych je zapíchla jehlou. Nebo si vypíchla voko. A předělat tuhle kumpanii na slepeckýho psa, no nevim, to spíš na tahače kriplkáry.
Žádné komentáře:
Okomentovat