Vždycky, když se blíží léto, přichází čas očekávání. V určitym věku je spojen s určitými otázkami.
Když jste v pubertě, ptáte se: Sbalim letos v létě nějakýho borce a zažiju letní lásku? Takový letní lásky jsou príma v šestnácti, ale co s nima dál, těžko říct. Některý ale maji tuhle potřebu ještě ve 40, ne-li v 60.
Když je vám přes dvacet, možná taky furt hledáte letní lásku, ale hlavní otázka je - udělam všechny zkoušky v červnu, abych v létě nic nemusel. U některých, a Superčíča by mohla vyprávět, to vydrží i do pozdějšího věku, protože strávila tři léta sepisováním velespisu o milovaném spisovateli. No taky taková letní láska, nebo celoživotní? Mam ale dojem, že s postupem času vůči této pyšné duši básnické Superčíča vytahuje drápy jak ostnatý dráty, neb byl dlouho blokem jejího letního dovádění.
Když je vám přes třicet, tak chcete k moři a ptáte se, zda zhubnete do plavek. Většinou zjistíte až příliš pozdě, že ne, a tak si jdete koupit o číslo větší velikost, aby to na vás aspoň trochu plandalo. Vystavovat se v tom u moře, je skutečně odvaha, proto je lepší mít soukromej bazének. Nedaleko letního sídla Superčíči je prej utajený spa a wellness, kam může jít člověk sám a nikdo na něj neciví - to je jasnej cíl pro Superčíču, až jí bude nad padesát. Taky je tu další hit, a sice každoroční snaha o sportování a dávání si do těla. Ta špatně skončí s prvnim dortem, kterej před vás někde postaví. A pak v červnu přichází největší pamls - jahody se šlehačkou.
Co je ale konstatní, ať je vám pět, nebo šedesát, je jasnej dotaz - porostou letos? Ne, vousy (ty rostou lingvistovi L., se kterym žiju, už drahně let, až se jim inspiroval soused, a zřejmě proto se rozhodl stát lumbersexuálem, což je udělaný vousatý krasavec připomínající kanadskýho dřevorubce - prej se na souseda vod tý doby lepí ženy jak vosy), ale houby. S prvnim ulovenym hřibem přichází extáze. V tu chvíli zapomenete na nadváhu a vysokej krevní tlak a stává se z vás superrychlé stvoření, něco jako Turbočíča, která vyžene výkony svalů na plný obrátky (nic neva, že večer se nezvedne z lože a bude úpět) a žene se po lese s pátravým pohledem Sherlocka Holmese, a jedinou otázkou, a sice, kde se všude mohou ty hřiby ukrývat. "Houby, houby, houbičky, půjdete do pánvičky." Ty houbový pokrmy rozhodně nejsou tak strašně kalorický přece. Vždyť houba jen saje vodu. A taková smetanová houbová vomáčka. Blíz!
Když jsem byla malá, vždycky nám hřiby vysbíral pán, co jezdil do lesa na mopedu. V ráji sázavském je houbařů mraky, ale po těch letech tu člověk zná svá teritoria. I když je tu bystrá sousedka A., která vysbírala letošní první zásoby tuze důkladně. První hřib jsem loni nalezla touhle dobou a letos na stejném místě seděl nový. No - loni pak už vůbec nerostly houby. Proto s napětím (stejně jako majitelé koupališť, kempů, zahradních restaurací, pěstitelé ovoce i zeleniny, na jihu hlavně brambor, který samozřejmě sledujou jiný příznaky, co se počasí týče) očekávam, zda to neni blbý znamení a jestli ta žeň letos přijde.
Dvacet košů hřibů, milion lišek, fůru bedel a aspoň kýbl stročků by to chtělo, jinak si snad na stará kolena budu muset hledat novou letní lásku.
Že bych začala hubnout do plavek?
Žádné komentáře:
Okomentovat