Šílené dobrodružství

Když je noc, tak Superčíča obvykle vyje na měsíc, neb noční spaní není zrovna zábavná kratochvíle. Taky proto, že v noci je všude klid a ticho a nic neburací ku práci. Pokud ovšem není v místnosti básník J. P., který si pouští nějaké srbské hity, ba co víc Vinnetoua, či německé Hejno, obdobu Karla Gotta. A když se v noci chodí na tahy, tak ty, které končí v šest ráno na Vinohradské, patří k těm povedeným tuze. Jen ten den by měl získat víc hodin - na dopolední nerušené spaní. To je doba, kdy Superčíča potřebuje postýlku, aby se mohla ponořit do světa snů.

To je vždycky šílené dobrodružství. Za poslední dobu se mi zdálo následující:

1. Vymýšlela jsem pro boxerka podivná jména typu Eramelak, Krionín, Bariban a další.

Výklad: asi mě fascinujou lidi, co pojmenovávaj děti, psy, kočky a jinou chamraď podivnými exotickými jmény, jako je Kryšpín, Dinosaurus, Pouštní mor a podobně. Zároveň nutno říct, že familiární označení může mít každé jméno, i Vrtichvostík. O Svatíčkovi Čechovi, malém Plučíkovi, by mohl pan řídící vyprávět... Se divim, že se ještě nikdo nerozhodl pro takové poetické jméno našeho literárního velikána či jiného  - moravského knížete.

2. Šla jsem do továrny a všichni mí kamarádi čekali na dětskym hřišti vpravo. Chtěla jsem jít za nima, ale nikde nebyli, já zahla vlevo, jela někam autobusem, tam a zpátky, potkala někoho dalšího a putovala jako Odysseus na Ithaku.

Výklad: nemam ráda levicový strany, jejich politika s sebou nese jen bloudění. A ještě víc nemam ráda dětský hřiště. Zřejmě mam uplnou fóbii se tam vydat.

3. Učila jsem dvacet dětí matematiku a všechny mi kreslily do památníku obrázek.

To má jasnej výklad: Neumim počítat a nikoho to nikdy nenaučim. A možná ještě druhej: Co kdybych místo daňovýho přiznání odevzdala nějakej pěknej obrázek? Fakt bych si dala záležet. Jeden muj výtvor mi na střední škole pověsili hned vedle ředitelny. Byla jsem na něj tuze pyšná, neb vůbec neumim malovat. Před vyučující, která mě nutila překreslovat obrázky a volit pastelové barvy, jsem uprchla raději na hudební výchovu. A to vůbec neumim zpívat. Tam to kupodivu nevadilo. Neustále jsme psali slohy a o hudebních skladbách. Zřejmě proto nemusim operu a odmítam jakýkoli nabídky na operní noci s Richardem Wagnerem.

Možná mě sny vodily ještě jinými kraji a setkáními. Jenže když Superčíče na ně nezbývá ráno tolik času. Taky by bylo fajn si pamatovat ty příjemné, nekatastrofy. Jinak by snad mělo většího významu v noci chrápat a občas si zavejt na Měsíc.

P.S. Jednou se mi zdálo, že jsem si přinesla domů v nůši malé slůně. Jestli to mělo předznamenat mou budoucí podobu či nos jako chobot, nic se nestalo. Chobot mam pořád stejnej. Jako slon v porcelánu vystupuju taky a do ZOO mě zatim nevzali. I když jsem jediná Superčíča svého druhu.. Vzácný výstavní kousek. Tak už to v tom Stardancu pochopte.