Na poště

Jestli považuju něco za opravdovou hrůzu, je to návštěva pošty. Vyrovnat se tomu může jedině nemocnice v Motole a paní na živnostenském odboru jistého hlavního města. Ono asi všechny pošty nejsou stejné a některé mají i svou poetiku, ale pošta, pod niž je přidělen příbytek lingvisty L., se kterym žiju, je zvláštní místo. Zastavilo se tam zcela všechno. Horní patro zavřeli, zřejmě proto, že by jim tam mohli chodit lidi. Dole je vydlaždičkovaná nudle 1 x 3 m, v ní dvě vokýnka, z nichž je jedno konstantně zavřený. A od toho druhýho se line fronta až ven, tvoří ji lidé různých věků, pohlaví, ras, zjevů i intelektu. Většinou si taky každej bedlivě hlídá svý místo, aby ho někdo nepředběh.

Superčíča tam jednou způsobně odstranila superkotě do rohu, aby tam moc nezaclánělo, a poprosila paní, která ji furt chtěla pouštět před sebe, aby jí řekla, až na ni přijde řada. A tak tam vyčkávala, neb normálně má čas a nemá ráda úlevy. No a najednou pán s hůlkou, hup a předběh Superčíču. Když se na něj ta dobrá paní obořila, co to je předbíhat malé superkotě, vyskočil, zbrunátněl a vykřikl: 

"Já nemám čas!" 

"To nemá nikdo," odvětila mile dáma. "Co máte tak důležitýho?"

"Já, já," pán již zcela brunátněl, "spěcham domu na seriál."

Největší hity však nastávají, když vás ženou na poštu, ačkoli jste doma, a tam se dozvíte, že vám balíček uložili uplně na jiné poště. Když zjistíte, že je někde v háji, než vystojíte frontu, tak dobrý, pak následuje dobrodružství najdi poštu ve Velký Chuchli, ale nedej bože, že se opomenete podívat.

A pak tam stojíte, zadáte svoje jméno a paní za přepážkou na vás nevěřícně zavejrá: "A jak se jako píše Ť? Na to tu nemam písmenko. To jako existuje?" Do toho vás zezadu píchne nějakej jinej ctitel seriálů hůlkou, že zdržujete, a v tu chvíli máte chuť s ť se jmenovat Jana Nováková.

Ještě lepší je, když váš poštovní doručovatel podivného vzhledu i jména vrátí dopis odesílateli, s tím, že vaše jméno je natolik složitý, že asi neexistujete. Ano, vim, jak se jmenoval. A pak byl druhej. A ten se ani nevobtěžoval si vyzvednout balíky, rovnou házel lístečky do schránky. A ten borec, co mi praštil telefonem a ujel, byl taky speciální. Skoro mam pocit, že pracovat u pošty je nějaká specifická výsada, která neni umožněna každýmu.

A v tom všem se najdou nadšenci, jako je lingvista, který ujíždějí na tom, že si po celym světe mezi sebou posílaji pohledy. To je věc pěkná, mam pohledy ráda a mam vždy radost, když mi nějakej přijde. Ale do zahraničí musíte mít extra známku. A pro tu musíte na poštu...  A to snad radši snim cibuli, kterou nejim.

Protože mam dojem, že kdyby se vrátili poštovní holubi a maratonští běžci, bylo by mi líp. A na toho běžce, kdyby teda na místě nelek, by se dalo i koukat.

P. S. Superčíča připravila novou knížku pro malá koťata - odehrává se na poště. Nějak si to musím kompenzovat. Vyjde asi na Vánoce. Hlavně si ji nenechávejte poslat poštou :-)