Jistě mě v životě obrali o různý věci. O peněženky, o sáček na cvičky, o svetr, o mobil, o občanku, o sluneční brejle (což je fakt, že doteď nechápu, byly nejvíc famózní). Možná mi někdo chtěl krást srdce, jinej tělo, ale to jsem vždy ubránila svým mrštným jazykem. Ale poslední loupež ve mně vyvolala vztek, protože jsem ji vůbec nepochopila.
Protože bylo hezký počasí, kdy si starý vypelichaný kočky vyhřejvaj kosti a mladý čičiny vystrkujou nohy ze sukní, vyjela Superčíča pro vodítka pro boxerka. S sebou vyvezla i malý Superkoťátko, aby z toho sluníčka něco mělo. A skutečně - všude na lavičkách se povalovaly vyzobaný slunečnice a mladý páry v zákusu. Vobčas nějakej bezdomka s lahváčem a psama. Paráda. A stánky se zmrzlinou začaly vykukovat po nábřeží. A protože Superkoťátko poskakovalo a chtělo se plazit samo, usoudila jsem, že překonám hrůzu, neb všechny hrůzy se musí pokoušet, a vstoupim na dětský hřiště. Vybrala jsem takový pěkný, kde je stánek, co tam prodávaj nanuky, aby to bylo snesitelný.
Nechodící Superkoťátko mě překvapilo, neb se okamžitě proměnilo v Superpštrosátko a chtělo se zavrtat do pískoviště. Nebo se změnilo v Supersurikaťátko? Bůh suď. Mělo mě to varovat. Protože se to tam hemžilo zvláštními i normálními ženami, usoudila jsem, že to snad nějak přežiju, pokud s nimi nebudu muset mluvit. Muži tam nebyli. Malý pískomil už vyhrabával jámu, když se to začalo ozývat: "Theobaldoušku, dělej přeci hezoulinký ty bábovinky." Chvilinku jsem přemýšlela, co to má být, nicméně za chvilku slyším: "Jennifer Love, pojď si zpapinkat sušenčičku. Chtělo se mi blinkatíčkovat. Superkotěti to nevadilo a vesele bralo jakémusi chlapci lopatku. Jeho jméno mi zůstalo utajeno, ale znělo to něco jako Ramón, Ra či Ámos. Omluvila jsem se paní, ta řekla, že to nevadí, a jala se telefonovat s jakousi Alkou, kterej nabízela akce na kosmetiku. Asi jela v ňáký pyramidě. Mezitím se její Rambo proměnil v pojídače bábovek, páč do sebe plnými nádobkami sypal písek. Paní si toho nevšimla. Superkotě jo. Chtělo to zkusit taky. Bylo odvedeno na skluzavku. Radši. Tam jezdil Adalbert a Kunhuta. Ještěže ne Kundalína. Pak jsem Kotě radši vodvlekla domu.
Druhej den bylo zas hezky, a protože už dlouho jsem slibovala nějaký sraz kamarádce M., rozhodla jsem se, že s ní půjdu na to samý hřiště. Ve dvou se nebudu tolik bát.
Dokonce jsem ze série hry vyčlenila pro Superkotě jeho vlastní kýbl a lopatu. Podivná souprava jmen čítala tentokrát Christophera, Alfréda, Damiána a Vilburgu. Vzpomněla jsem si, jak mi kamarádka I. vyprávěla o děcku jménem Kevin Jelen. Asi se doma moc dívali na Sám doma a Smolíčka pacholíčka. Ještě lepší byla Samatha Procházková, tam asi napodobovali Sex ve městě. Christopher na kole najížděl na děti a jeho matku to opět nezajímalo. Hlavně že měl slušivou helmu. Pak se děti klouzaly a já najednou koukam, že naše lopata neni. A kýbl svírá nějaká žena. Tvrdila, že je její a že ho koupila v Tesku. No handrkovat se s ňákou důrou na pískovišti fakt neni sexy.
Pak se mi jala vyprávět, že jí už ukradli dva velký bagry a nespočet kýblíků. Buď to na oplátku dělá taky, nebo měla stejnej, co já vim. Moc ale nechápu, proč ty dobré ženy, které dávaj dětem tak divná jména, maj ještě potřebu od útlýho věku svejch ratolestí krást. Za chvilku pak jejich děti voberou ve školce vostatní vo bačkory a pak to bude pokračovat dál, až voberou i je a pošlou je na Mars. Je to divná doba sobců, co produkujou malý sobce, který můžou všechno a ještě jim nakrademe, aby toho mohli víc. A pak si v jejich jménu půjdem vyřvat pozornost, nerespektujíce okolí. A zabijem první učitelku, protože nedej bože, chtěla našemu Thorsteníčkovi dát pětičku, protože chudínek kradl kyblíčky a neudělal si domácí úkolíček.
Hodnotim tento sběr lopatek jako loupež století a myslela jsem, že ji nic netrumfne. Až do telefonátu s mou tetou, která mi vyprávěla, jak její známé ukradli na hřišti dětský počuraný spodní prádlo.
A to už je na léčení.
Žádné komentáře:
Okomentovat