Ovládnutí kuchyně, toť marná snaha

Jen bílky pěkně míchej!

Superčíča je zastánce dobrýho jídla. Nejlépe máslo a vejce a cukr a k tomu krajáč mléka, nic šizenýho. Ostatně i má doktorka říká, že ty light výrobky jsou strašný zlo a že to radši máslo než podivnej margarín bez chuti a zápachu. Superčíča má ráda taky restaurace, kde dobře vaří. I když, co se dá i z restaurací poslat jídlo kurýrem, nevidí už takovej důvod proč tam vysedávat. Přesto však občas neodolá, aby si dala telecí řízek velkej jak sloní ucho.

"No a představ si, že jsem tůhle jed císařskej trhanec. Bylo to moc dobrý," píše mi Pepánek, který se ze strachu před další okupací radši oženil s Ruskou, aby měl klid. "A dá se to vyrobit doma, jsem to dělal, počkej, pošlu ti recept." Nevim, jestli radši neměl dělat petrohradskou zimu, nicméně prostuduju recept, a protože je Superčíča mlsná, řeknu lingvistovi L., se kterym žiju: "Hele, to uvařim." Při odpolední procházce ho dovleču dokonce do žáby, abysme dokoupili potřebný suroviny. Hned brusinkovej kompot nemaj. Ale protože mě Pepánek uklidnil, že se to dá jíst i s jabkama, říkam si, že nevadí, že mi matka navařila dost jablečnejch dětskejch výživ. To s tim pude, to nebude problém. Už je tu heslo jedné takové kuchařinky, která razila teorii: Když nemáme šunku, dáme tam gothaj. Jej, to mi připomíná gothaj s cibulí, to je megahnus.

Rozinky a patlála

Stojim bezradně v kuchyni a říkam lingvistovi L.: "Hele, kde máme mouku? A kde máme cukr?" "Jakej chceš?""No krupici, musí na tom trhanci karamelizovat." Když mam připravený všechny ty ingredience, můžu to začít kmochat.

Tak nejdřív vajíčka. Jako vono když mi v těch bílcích plavaj dva kusy skořápky, tak dobrý. Ale proč je na tý skořápce takovej bordel, to do tý mísy padá taky. "To vysvětli svejm rodičum, ty nám dodávaj tyhle vejce," říká lingvista, když začínam nadávat. "No zas bio vejce ze Šumavy, co by za to všechny lesany světa daly, já to z toho nějak vyberu. Mohla bych to přecedit cedníkem."

Ale ouha, vono to neprotejká. No tak to vylovim lžící. Jednu skořápku chytim asi po deseti minutách. No takhle ten trhanec bude tak ke snídani. Druhá jde rychleji. A teď ještě ty trávy, co tam napadaly. Bych to třeba mohla vyhodit a rozbít jiná bio vajíčka. Jenže ty taky moc čistoty nepobraly.

A je to tam!

No a bude se šlehat sníh. To dam, to je lehký. Ještě si vzpomenu na pěknou píseň, která oslavuje bývalou rakouskou monarchii a její dobré pokrmy. Magdalena Dobromila by ze mě měla radost. Hospodyňka jak se patří. Sníh se dává ke žloutkům, mouce, rozinkám a vanilkovýmu cukru. To je jedna patlála a to zvládne i matlála, jako jsem já.

Přichází poslední fáze... Pečení. No tam se má narvat máslo. To bude dobré. Pokyn: Upečte placku a tu obraťte. To už bude problém. Já to rozhodně nevotočim. Jednou jsem zkoušela dělat palačinky. Bylo z toho jen těsto po celý kuchyni i v chodbě, kam ho nanosil boxerek na tlapičkách. Pepánek mě uklidňuje přes messenger (vono vařit s mobilem v ruce je docela coool), že je to trhanec, tak to může ztratit tvar. Mý tělo ale třeba neztrácí tvar a ráda dělam věci dobře, proč by měl bejt trhanec roztrhán. Neni to přece nějakej podivnej sebranec, ale vrcholný dílo Superčíči.

Až to votočim, bude to děs

Trhanec se začíná podivně ošívat. Asi ho zkusim votočit. Ouha, von neni vůbec opečen. A už se trhá. Za chvíli je tam změť nějakejch podivnejch shluků čehosi. To nevim, zda měla bejt císařská pochutina. No ale dobrá. 

Když to budu vopejkat, tak vono to nakonec budou nějaký kousky a pude to. Nebude to dokonalý, ale snad to sníme. Tak a ještě posypat tim cukrem, to bude pěknej karamel. To si pamatuju, jak tahle krása skáče. 

Otevřu krabici a ejhle - tam cukr moučka! To už i já poznam. 

Finále, bez karamelu

"Hele tys mi dal blbej cukr," říkam lingvistovi. "Já potřebuju ten druhej." "No ten ale nemáme."

"Jak nemáme?" "Já ho tam teď vokamžitě musim nasypat." "Tak tam nasyp tenhle." "No to nejde, ten nekaramelizuje, to já moc dobře vim."

No a sypu tam moučku a na trhanci je bílej povlak asi jako na jazyku po šíleně dlouhý párty. Hm, tak je to zkažený. Vono to asi chuťově nebude špatný. No ale...

"Tos mi nemoh říct, že ten cukr nemáme dřív? Bych si ho došla půjčit."

"Jsem ti to říkal"

"Neříkal."

Už sem  na to přišla. Prostě mě do kuchyně nechce pustit. Je to jeho ráj. Budu si taky muset vymyslet nějakej ráj. Asi pudu do garáže. Nebo spíš do hospody s borcema na dvě.

"No Pepánku, si normálně představ, že se to celý zkazilo. Jsme neměli cukr krystal, musela jsem tam sypat moučku. A lingvista tvrdil, že mi to říkal, ale neříkal."

"No to já taky dělam."

Tak jako chlapi, nedělejte ze Superčíči blbku, vona vás stejně vodhalí. A aby si pak nepřinesla hasák.

Ale snad to dobře dopadlo. Von mi totiž lingvista moh taky podstrčit sůl.