Fakt a je to tak. Ženu, co sedí u plotny, vaří, peče, krájí, smaží, vyšívá, zašívá, našívá, pere, žehlí, štěbetá a zametá. Je to takovej zakódovanej jeskynní stereotyp. "Já pudu pro mamuta a ty tady ušij náčelníkovi čelenku s pérem z ptáka ohniváka, protože je to nejmocnější muž kmene. Ale běda mu, jestli pak za tebou v noci poleze, budu číhat s kyjem, howgh!" A tak ta dobrá, slabá žena jde. A uvaří mu odvar z býlí, aby mohla jít laškovat s náčelníkem.
Superčíča ráda bourá stereotypy, je totiž šíleně nešikovná. Tak si to představte - v neděli nadšený lingvista L., se kterym žiju, jenž vaří a nosí prádlo (pere za něj Matylda a žehlí Josefína, no ha, stereotyp, maj ženská jména, říká se přece jen ta pračka a normálně pere žena, že) přinese takové veselé zelené struhadlo. Barva dobrá. Veselá. Hned ji ohodnotim.
"Ptala ses, zda umí kuchyňský robot mrkev na nudličky, a pak sis ji radši koupila mraženou."
"No já vim, zeleninu pod svíčkovou, ta se sice do toho salátu vůbec neměla dávat, ale já to nechtěla krájet."
"Tak vidíš, na tomhle struhadle to nastrouháš raz dva."
"To vypadá jako WS kráječ, to byl hit devadesátejch let a teleshoppingu," komentuje to básník J. P.
Už si pod fousy připomíná Horsta a Gábi a jejich šou a skládá nějakou báseň. Má jistě velikou studnici nápadů, neb je hlava otevřená. Superčíča to vidí takhle:
Když pan Horstík balí Gábi,
z kráječe hned lezou švábi,
měl velkého smolíka,
uřízl si prstíka...
(No kvalit J. P. to nedosahuje, ale jeho tvorbu to zlehka připomíná.)
O pár dnů později sedí Superčíča s kilem mrkve bezradně nad novym kamarádem. Asi to bude lingvista muset sestavit, vůbec tomu stroji nerozumim. A je to tu, krouham mrkev, hm, nabodnu to, pod jeden nůž a pod druhej, moc pravidelný ty nudle sice nejsou, ty ze svíčkový vypadaly líp, ale nějaký kousky to jsou, a není to nastrouhaný jako na klasickej mrkváč. Jen se to nechce krájet všechno a velký kusy zbejvaj a ty se stejně musej nějak tak čtvrtit nožem. Leda že by se dal pryč ten bodák a pěkně se to přimáčklo dlaní.
"Auuuuuu..." A je to. Na dlani tři velký řízy, jak kdyby mě poškrábal upír. Přichází zdrcený lingvista a říká: "A co je zase?" A už kouká na to krvavé nadělení. To měla bejt inovace, neobvyklý postup tvorby.
Když mu pak druhej den přišívam totálně křivý pruhy, totálně podivnejma stehama na kalhoty celej den, myslim, že hledá kyj. Ale nakonec najde řešení: "Hele, tůhle mi na fakultě vysvětlili, kdo to je dyspraktik. Někdo, kdo je totálně nešikovnej!" Ha, všechno se dá svést na poruchu učení. Je to dneska moderní.
"To sem asi já."
Ale pak nastane zázrak, druhej den lingvista montuje trampolínu, co přišla poštou. Vyděšeně mě přivolá, že ten krám neni kompletní a že to nesestaví ani Einstein s Newtonem dohromady. Neustále soptí nad šrouby a podivnými trubkami a pak radši odejde vařit. A tak si Superčíča sedí mezi ozubenými koly a trubkami a tu vidí písmena A, B, C, C, D, E. Je to jasný, to je chronologická řada. Šroubek ku šroubku a je hotovo, je to jak zabít mamuta.
Jen doufam, že mezitim lingvista nevaří býlí, aby zaskočil večer k sousedce.
Žádné komentáře:
Okomentovat