Kdo si staví, ten má recht

Dost lidí furt opakuje, že se všechno, co kdy potřebovali k životu vědět, naučili v mateřský školce. Že citujou Fulghuma, je druhá věc, ale nejsem si uplně jistá, jestli s tim lze souhlasit. Já si totiž na mateřskou školku vůbec nepamatuju. Pamatuju si ty baráky, do kterých jsem v městečku V. chodila. Nepamatuju si ani pani učitelku ani obědy, který jsme tam jedli (všichni mluví o tom, jak byly hnusný). Nepamatuju si ani vycházky ani hry, který se tam dělaly. Dneska jsou na to všechno nároky, co všechno děti potřebujou, je speciální plán, v čem už je v tomhle věku maj vzdělávat. Rodiče si na všechno stěžujou a chtěj speciální krmi a speciální přístup a výuku angličtiny a nevim, co všechno... Myslim, že mý rodiče byli rádi, že mě tam šoupli a byl vode mě chvíli klid. Opravdu nevim, co sem už v týhle době mohla umět. Jediný věci, který si pamatuju, jsou dvě:

1. spaní - po obědě nás navlíkli do pyžam a museli jsme do deseti minut usnout na takovejch podivnejch lehátkách, který se rozkládaly, vůbec to nebyly pěkný postýlky jako měla Mášenka a medvědi. Nikdy se mi to nepodařilo, pamatuju si pár svejch snah utéct pryč v  noční košili a snahu nějakých dam tam vysvětlit mi, že mam spát.

2. zalíbil se mi blonďatej spolužák - kreslila jsem ho pak na všechny obrázky. Už tehdy se mi zřejmě líbili muži. Ten vztah k blondýnům zřejmě přetrval do pozdního věku, lingvista L., se kterym žiju, je taky blonďatej. A ještě než mu na hlavě vznikly provázky, míval kudrlinky a vypadal jako princ.

Jestli se měla v mateřský škole, což se ostatně dneska píše v těch jejích vzdělávacích plánech, rozvíjet motorika - tak mně ji nikdo nerozvinul. A grafomotoriku taky ne, poněvadž tužku držim blbě a rovnou čáru jsem nenakreslila nikdy, ani když jsme jich pak na základce museli čárat dvě stě za sebou. O navlíkání korálků nemluvě.

Co si ale z tohohle věku dobře pamatuju, je Lego. Dostala jsem takovej malej domeček, kterej babička vyhandlovala s prodavačkou z narpy, neb to byla nějaká její známá nebo příbuzná nebo bůh suď co. S tim sem strávila velký moře času. A kromě mužů se stalo mou vášní. Když jsem pak měla v dospělym věku peněz, a ty mě fakt nenaučili produkovat v mateřský škole, místo zlata a drahých kamenů jsem si kupovala kdejaký stavebnice. Vážně nemam ani jeden zlatej řetěz. Ani prstýnek s briliantíkem nebo naušnice s rubínama. Tak mam Lego hrady a městečko a westernový městečko s indiánama a egyptský pyramidy včetně mumie. Fakt mě to baví stavět. No ta jemná motorika se musí nějak trénovat. Možná to je jen otázka cviku, jednou to překonam a začnu na starý kolena vyšívat ubrusy.

S Legem je jeden problém, když je postavený, je pořád zaprášený. Musíte ho furt šůrovat. Na to bohužel nestačí ani parní mop Mika Hakinen. Někdo ty dílky k sobě lepí neprodyšnym lepidlem a pak to už nikdo nemůže rozložit. To je zas věčná škoda. Někdo to pořád rozkládá, naloží dílky do pračky a pere. Prej sou bělejší než moje bombarďáky. Za ty roky mam taky systém, kterej sem taky nevymyslela v mateřský škole: naložim milý Lego do vany a vosprchuju ho stejně jako boxerka, když se zablátí. Zatimco boxerek ve vaně skáče a klouže, Lego si tam spokojeně sedí. Jen se pak čeká, až uschne. Takže když k vám přijede návštěva a chce se nedej bože umejt, kouká jak tele na vrata, neb ve vaně neni prostor. Ten neni ani na sedačce, neb tam sedí boxerek. 

Za ty roky jsem taky viděla plno výstav Lega, ale furt néé ty landy. To je muj jasnej cíl příštích dnů, kdepak Mauricius nebo Maledivy či Madagaskar. Mnichov!

Myslim, že skládání kostiček je věc činorodá a dává prostor fantazii. Nemít Lego, trpělo by moje ego. Ale nějak mi furt uniká ta mateřská škola. Po obědě jsem se naučila usnout až ve třiceti. A korálky na provázek - no tak to abych postavila ještě aspoň dvě stě hradů!