Muži v Polsce a já

Skutečně, i Superčíča vyjela k moři. Ano, mořem je posedlá asi stejně jako  Nerudův pan Rybář. Pořád má potřebu ho hledat. Přemejšlela jsem nad tím, že v každej evropskej zemi, kde jsem, vokamžitě štráduju k moři. Bejt suchozemskou krysou je nanic. A ty různý plavby na moři, to mě vždycky bavilo. Nezapomenutelnej v tomhle je Istanbul a taky cesta trajektem z Polska do Švédska, kde jsme se kdysi plavili, páč někdo řek, že tak dojedem na Litvu. No v jižnim Švédsku to taky bylo dobrý.

Po loňskym fiasku s puchejřema ze sardinskejch pláží jsem usoudila, že novou destinací musí bejt země, kde bude zima.  Balt. Polsko. O tom kolujou legendy, jak je tam studená voda. Pravda, když jsem se loni vydala z Hamburku do Travemünde, voda severu mi nepřišla tak děsivá. Za svůj srdečný vztah k Polsce vděčím ostatně svému drahému příteli, básníku J. P., který mluví plynně polsky a od mladých let mě pilně učí. 

Myslim, že první slovo, který mě vtlouk do hlavy kdysi cestou do Krakova, kde si koupil polskou vlajku a mával s ní z okýnka autobusu, bylo pociąg, znělo mi cizokrajně. Po svých mnohých cestách do Polski musim uznat, že jenzyku slowanskemu rozumim, ale mluvim fakt zle. Nemohu tak dobře rozmlouvat s polskými muži.

Pravda, ctitelů jsem zde mnoho neobjevila. Ani teď při dovolence ani předtím při předchozích pobytech. A to mam ráda polský jídlo i polskou keramiku. Muži s knírem se mi nelíbí a tady u Baltu se jich poflakuje hodně. Je možné, že svůj důstojný poirotovský knír sem vyvážejí i Němci, co tu vzpomínaj na svou Heimat. Polák ožívá, až když přijuchá básník J. P. a začne s ním rozmlouvat o místních pivech. Moje poznámka, že Red´s (poznaňské pivko s příchutí hruška a chilli) je dobrý, většinou zůstává zcela stranou. Básník J. P. zapřede konverzaci o tom, že europiva jsou zlo, a už jedou v rozboru malejch pivovarů. A já koukam. Mohu na ty pašáky mrkat, jak chci, ale nic. J. P. k tomu přidává zpěv polských písniček. Polští muži, co jsme potkali, byli drobní, hubení, ti dva včera na venkovské tancovačce, kam nás J. P. domámil, dokonce vypadali jako chlapci z 9. třídy. Studovali vejšku v Gliwicích. Dlouhovlasé kusy jsem neviděla vůbec. Všichni jsou buď vylepaný dohola nebo nakrátko. S dredama tady neběhá asi vůbec nikdo, takže budíme pozdvižení. Zato v neděli vedla fronta z kostela až na chodník. Ani seznamování se s černochy na pláži, který nabízej zmrzlinu, nápoje, brejle a kdovíjaký další nesmysle, zde nehrozí.

Na pláži mě zcela zdarma jakýsi polský mužík malýho vzrůstu pustil do kabinky se převlíct, aniž by chtěl peníze. Mocně nasál z flaši a řek, že už má desáté piwko a že je bardzo mocné. Škoda, že to neviděl J. P., ten by s nim hned zaved řeč. A ač mi jsou trochu velký plavky, ani moje vnady tady nefascinovaly jedinýho pána. Zato se mnou mluví prodavačky a chválí moji shocking Pouliš, jak ji nazývá J. P. Snad jedinej zážitek mam s těma chlapíkama na kole ve Slupsku. Ti se proti mně řítili na kole, a ačkoli jsem se jim snažila vyhnout, jeli pořád proti mně. Tak jsem uskočila a oni málem spadli. Byli dva na jednom kole. Večerky jsou tu normálně polský a stánky se zeleninou taky. A v nich většinou pán s knírem.

Dneska nám nějakej chlapík na pumpě vopravoval světlo. J. P. se ho ptal, co za to chce. Pani za kasou mu poradila, ať mu koupí pivo, že ho má rád. Do Polski tedy příště v přestrojení za bečku nebo puszku.

A tak jediný výherci, který se seznamujou se Superčíčou, jsou komáři. Ty tu žijou v hejnech a zřejmě mě milujou, snáší se na mě jako hladoví psi a chtěj sát. Nikoli však pivo, ale mou krev. Ta je jistě také bardzo mocná. Ale neni všem dnum konec, ještě musim vstoupit do par polských krčem a knajp, abych poznala tamní živly. Možná po desátém kousku se začnou dít věci. Vždyť vypadam bardzo ladně, skoro jako bečka.