Občas si člověk řekne, že by měl
dělat fyzickou práci. Třeba sekat zahradu, vyrvávat kopřivy, které ku své vlastní
radosti vytváří džungli. O úklidu bytu a chaty nemluvě. Mně to nebaví a opravdu
bych si přála mít robota, kterej by to dělal za mě. Jednou mi můj drahý
lingvista L., se kterym žiju, koupil vysavač, jenž chodil sám. To byla bomba,
člověk se mohl povalovat na gauči, sepisovat, co potřeboval, a vysavač chodil a
šůroval.
Druhej boxerek, ten starší, co s námi bydlí jen občas, ho ale
honil packou, zřejmě si myslel, že je to žába nebo nějaká obzvlášť do prostoru
vyvinutá kočička. Ale milej Robo, jak jsme mu říkali, ten bordel u nás doma
dlouho nezvlád. Ani ne po roce udělal blik a cvak a nenastartovali ho už ani v servisu.
Vrátili nám peníze a dalšího vysavače samochoda jsme už na naše koberce
nepustili. Malej boxerek by ho určitě ulovil, honí i ten normální. To je asi
dvacetikilovej obr, kterej funí jak osm parních válců. On je boxerek vůbec
zápasník, když vidí kolec nebo jízdní kolo, myslí si, že je vodník a musí urvat
jeho duši.
Jediná činnost zahradní, ze které
se ocitám v extázi, je stříhání křovisek, větví, keřů a dalších porostů.
Když je mohu pěkně likvidovat, destruovat tu bujnost. Aby si nemyslely, že nám
přerostou přes hlavu.
Jelikož lingvista L. koupil nový zahradní
nůžky, Superčíča udělala vrrr, opustivši
počítač, kde si pokojně čte fakt špatnej překlad dona Quijota , vrhla se na
břečťan, kterej obrůstá terásek jako vousy
starého poustevníka. Ničení bylo velkolepé, břečťan nemohl odolat, jeho
moc a síla se zmenšovala. Začala být vidět zídka a stůl, taky se našel míček a
mistička, které tam možná někdy někdo odložil a břečťan je pohltil do svých
spárů jako velká zelená písečná duna.
Zbýval poslední kus. Mocný střih.
A najednou se z té zelené líhně vyhrnulo stádo vos. Fakt to bylo divoký,
neboť létaly jedna přes druhou a už hledali tu, která jim zničila domeček. Pích
a pích a pích! Tři žihadla v pacičce sličné Superčíči. Ona by to asi
nebyla tragédie, ale od té doby, co mě popíchala vosa, která mi vlítla pod nohavici,
mám na štípance alergii. Tehdy přilítla z hrušky a nevěděla nic lepšího
než prozkoumávat, co mám pod kalhotama. Možná to byl vosák. Já si toho vůbec
nevšimla a říkala jsem si, že se o mě asi pokouší zánět žil. Poté jsem na to
dostala nějaký léky a vim, že jsem se belhala zkoušet nějaký opravný zkoušky.
Vypadala jsem jak starej žebrák, jak jsem tahala tu nohu za sebou. Po několika
dalších bojích s vosama jsem konečně přestala bejt hrdinka (no dodržujme
genderovou korektnost, nemohu bejt HRDINA) a vim, že si musim do hodiny vzít nějakej
prášíček, že mi to pak nenateče a vypadám dál jako Superčíča, a ne jako sloní
žena. Jednou mě takhle píchla vosa v autobuse, když jsem jela učit.
Přiznávam, že vůbec nevim, co jsem tehdy vykládala. On po tom léku je pak den
jako v mlze.
Problém byl, že jsme v naší sázavské
haciendě žádnej lék neměli. Lingvista L. se však v tu chvíli stal
neohroženým rytířem a už sedlal svou Rocinantu, našeho nebojácného pana Partnera,
a svištil se mnou do lékárny v J., abych si zobla potřebnou drogu. Zdálo
se, že tenhle boj s vosími hnízdy bude vyhrán. Superčíča si říkala, jak
bude achat a ufat a vzdychat, jak je strašlivě poraněná a lingvista o ni bude
muset pečovat, obkládat ji zmrzlinou a ledovými tříštěmi a mojitem nebo alespoň
ledy, co vypadají jako rybí kosti. To samozřejmě vytušil i nácíček boxerek,
neboť je to skutečně bystrý pes.
Po příjezdu zpět se vyřítil z auta,
už zřejmě s jasným úmyslem. Vydal se na svou obhlídku vesnice a už to má,
už to čuje. Lipová alej! Hned se tam vrhnul. Co tam dělal, uniklo mému již
lehce zakalenému zraku. Ale za chvíli ho vidim, jak válí sudy, dusí se, podivně
pšíká a tře si tlamu o silnici. Když jsme ho konečně ulovili, bylo jasno,
boxerek musí mít to samý, co Superčíča, protože je přece její pes. Ba co víc,
musí ji překonat. Pravděpodobně dobrovolně se nechal píchnout vosou přímo do
dásně.
Po pěti minutách sedlal lingvista
L. Partnera znova, tentokrát jeho výprava měla jasnej cíl: najít v pátek večer
na venkově veterináře. Kupodivu i tato štrapace došla dobrého cíle. Poté, co
naftový oř proskákal přes silnice, které vedly takovými pustinami, kam by snad
ani vosa nevletěla, objevil se obrovský dřevěný palác a v něm kouzelný
dědeček, který udělal z boxerka okamžitě hvězdu celého dne. Kdysi totiž
choval boxy a jezdil s nima na soutěže. Hned nám vysvětlil, jak je náš
nácík dobře stavěnej a jak má pěknou masku, ač teda byla opuchlá tak, že nebylo
vidět jedno oko. Boxík si zřejmě chtěl vynahradit karneval, kterýho se minulej
tejden taky kvůli svejm blbejm nápadum nezúčastnil.
Dostal dvě injekce, abychom si
počtem vpichů byli kvit, a jelo se domů. Pokojně se rozvalil přes celou postel,
jako by říkal: „Pché, jsem víc zraněnej než ty.“
Přemejšlim, že ho naučim aspoň
vysávat.
Boxerek už vo svym štípnutí ani neví. Včera už tam chtěl letět
zas! Naštěstí nám ten dobrý veterinář poradil skvělej lektvar – stačí prej do
psa nalejt jednoho turka. Teda bez logru.
Vidim to jasně, neni to jednorázová
akce našeho drahouše. Je to připravenej plán. Chce se stát kavárenskym
povalečem.
Až bude moudře rozkládat o všech překladech dona Quijota a zamýšlet
se nad tím, že všichni spisovatelé jsou lháři, možná mu někde udělej doktorát.
A na to vysávání pak najme nějakýho jezevčíka nebo jinýho smetáka z ulice.
Žádné komentáře:
Okomentovat