Mám ráda, když prší a když po mym těle bubnuje voda. Ale
nesmí být zima, takový ten podivný podzim, kdy by se mlha dala krájet nožíkem
na houby, které díky tomuto počasí radostně vyskakujou a těší nejedno srdce
houbařovo. Líbí se mi letní deštík, když ťuká pomalu do ramen a je možné courat se kalužemi a namáčet v nich šatičky,
který jsou pak krásně lemované, lepší než jakákoli batika světa.
Baví mě
pozorovat letní bouřky, pokud sedim na verandě a dívam se, jak spolu na obloze
blesky provádějí kdejaké skopičiny. Naopak sedět v autě za bouřky mě
trochu děsí. Nebo když padají kroupy a auto se změní v člun, jako teď v sobotu,
když plavalo mezi dvěma kopci, kde se držel asi metr vody. Pak začalo podivně
rachtat a syčet.
Říkali jsme si, že už asi nikam nepojede. Naštěstí se mu ale
pouze uvolnil nějaký plast u kola a já, nemechanička, to vodhalila.
Občas se ve
mně zrodí tyhle kutilské nápady, není to teda asi uplně pro dobro věci, ale v pondělí
na přednášce o jistém velikánovi 19. století jsem svým umem strčila do kapsy
tři lidi. Přednášející měla připravenou prezentaci, ale v knihovně měli
pouze starší verzi programu, v níž ji chtěla pouštět. Instalovala se tedy
nová, ale stejně to nešlo. Přišla další paní a začala to zkoušet. Vzdala to s tím,
že počítač v knihovně je starý. Povolali technika. Velmi divoký muž, jako
všichni chlapi od počítačů, vous a velký břicho. Rozhodně neměl vypracovanej
pekáč břišáků, to teda ne. Připomínal mi nejmenované kolegy z jedný mý
práce, který baštili k obědu půl cihly sejra a strašně funěli. Pohledem už
dopředu poslal celou přednášku do kopru. Nato prohlásil, že to nepůjde, protože
knihovna má strašně starý počítače. Nehledal cestu. Ale já nejistě pípla vzadu:
„No ono, kdyby se to nahrálo na Google...“
Pan řídící, dychtivý to badatel, do
mě začal šťouchat, ať to řeknu nahlas. Jeho to jistě taky napadlo, co by s tím
šlo dělat, ale podněcoval moje pokusy žádostivými pohledy. No a jistě taky
chtěl vědět, co ve fondu daného spisovatele maj uloženo. Inu, přihlásila jsem a
řekla jsem: „Vono by to šlo.“ Dobré dámy pořadatelky mě vyzvaly, ať vystoupím
na stupínek. Chápu, že někteří lidé mohou mít trému, ale Superčíča, která běžně
vystupuje před davy, s tím nemá problém.
Podotýkám, že už od tří let, kdy
jsem se promenádovala ve vesnickym kulturáku na módní přehlídce ve slušivých
socialistických oblečkách. A pak ve svý sukničce, kterou mi máma, která je
narozdíl ode mě zručná, ušila podle Burdy. Už tehdy bylo jasno, že mě čekají
pódia, stupínky a sály, které budou obdivovat mou krásu a můj přednes. Přesto
taje počítačů nejsou zrovna moje hobby, usoudila jsem, že na data obrovská
prezentace paní přednášející půjde nahrát a pustit přes Google. Jen to šíleně
dlouho trvalo. Paní se furt hrozila, že to má na obrázcích a že to jistě neuvidíme.
Až nakonec, haleluja, Superčíča klik a hup a všichni hned viděli, co všechno
skrývá fond českého velikána. A že to nebyly jen dopisy a fotky, ale taky péra
z mrtvého kosa a snad sto dvacet let starej tabák. No jo tleskali i mně.
A
tak mám novej důvod, proč se drát na pódia. Až se dostanu někdy na molo a
vypadne jim obraz na projektoru, na němž budou moje fotky v nadživotní velikosti,
nad kterejma budou všichni slintat, určitě najdu cestu, jak se tam nastavit.
Jen bych potřebovala přijít na to, jak mít ve svém sázavském hájenství
rychlejší internet, připojovat komp přes hotspot je docela hrůza. Ale lingvista
L., se kterym žiju, to neumí. Zato umí vařit. A možná i zručnějc zašívá. Plést
neumíme ani jeden a myslim, že se to v životě už nenaučim. A zacházet s šicím
strojem? To snad se radši budu rachtat v sekačce.
Po přednášce jsme šli
ochutnávat vína a s dalším kamarádem si dali také 69. Byl to jako obvykle
mls. Venku mezi tím burácela bouře. A ačkoli by mě ji dozajista bavilo pozorovat
a ráda bych se koukala, kterak se nad Petřínem honí blesky, nějak mi unikla. Ve
sklepě vinárny o ní člověk nevěděl. Jak přilétla, tak zas zmizela a venku zbyly
jen kaluže, v nichž šlo namáčet šatičky. Škoda, že jsem měla kraťasy.
S bouřemi je to jako s hněvem, naskočí, šíleně
řádí, aby pak už jen z posledních sil zahrozily a stáhly se zase zpátky. A
pak je konec a vzduch tak zvláštně voní. A člověk se nemůže zlobit, že už ten
internet zase nejde, protože by mu uteklo spoustu krás. Třeba to, že na sebe
nechá padat kapky deště a půjde s ním. A rozpálená ramena je budou lapat a
oči sledovat, jak se pomalu vezou dolů po pokožce. A ten pocit je lepší, než
když dostanete dvě stě zlatejch prstenů.
Ale na to molo by mě někdo pozvat moh.
To zas jo.
Mam nový plavky.
A kdyby to bylo po bouřce a vzala bych si lodičky
na jehlách, na kterejch neumim chodit, a rázovala si to po molu někde u majáku,
kde budou plachtit racci a parkovat jachty, klidně do nějaký i zaskočim za
mořskym vlkem, co bude mít velkou vanu, na drink.
Žádné komentáře:
Okomentovat