Vždycky, když začne léto, kolem vod všeho druhu se nahrnou davy lidí, aby se smočily v té či oné tůňce, žabinci, řece, vodním víru, rybníku, nádrži, lomu, louži, plechové vaně a možná i v pěkném vykachličkovaném bazénu. Dámy vrtí zadečkama a páni předvádějí své vypracované bicáky a mužné hrudě. Tarzanové českých luhů a hájů. A pak je tu hromadná promenáda pro všechny bez rozdílu. Koupaliště. Se zmrzlinou, vosama, kabinkama, chlorovanou vodou, dětičkama v bázenku, lehátky, ručníky a taky skokanskými můstky a tobogánem.
Moje zážitky s těmito prostory nejsou velké. Chlorovanou vodu mi zakázali, asi po hojné návštěvě pražských bazénů (to bude jednou příspěvek do seriálu Jak jsem se pokoušela sportovat), a protože mi vadí i různá verbež koupališť přírodních, moc tyhle plácky nevyhledávam. Tobogánů se bojim. Jednou mě na Valentýna chtěl L. (můj milý lingvista) potěšit, tak mě poslal se svým studentem J. na výlet do libereckého Babylonu. Tam měli tuze plno klouzadel. A Superčíča pak spadla po hlavě do vody a dlouho dělala glo, glo, glo. V tom ráji atrakcí se ale vůbec nedalo plavat. To mnohdy nejde ani na koupališti, neb prostor u skokanského můstku zabere divá mládež, brouzdaliště dětičky s křidýlkama (jen proboha, ať neprděj do vody), někde uprostřed se ráchá zbytek. Na břehu samozřejmě číhaj Venuše, které smyslně stříhají nožkama a lákají svoje ctitele. Ty líně seděj v místním báru a chlastaj pivo, nebo tužej svoje tělo při volejbalu a pak slastně mrkaj na svý kočičky.
To si moc dobře pamatuju z koupaliště ve městě V. Je to moc pěknej prostor. Přírodní koupaliště napájený vodou z řeky, který si dobří Jihočeši postavili za druhý války. Beztak tam odhodil uniformy i wehrmacht. Celá ta dřevěná restauračka s kabinama, kam jsme od patnácti chodili na proslavené páteční dydžiny, asi pamatuje taky kdeco. Oldschool koupačka jak z Rozmarného léta. Jen ty námořnický oblečky chyběly. Pokud teda nebyla benátská noc a na slepém břehu řeky V. nejezdily gondoly a pěkní chlapci nemuseli píchat tyčemi do bahenitého dna. A úplně vzadu koupaliště byla taková lehátka, kde se vyhřívali ti největší krasavci a krasavy. Nevim, jak moc se nudili, ale předváděli své postavičky i cestujícím ve vlaku, který jezdí nad lehátkama.
Myslim, že slunění považuju za ztrátu času. A voda se mi líbí, jen když je příjemně teplá. Ta voda ve městě V. byla vždycky příšerně studená. Tělo odhaluju jenom lingvistovi a možná někdy básníkovi J. P., který blbě vidí. Ten si stejně nejradši donese plechovou vanu na zahradu s výkřikem: "Jsem atomovej šnek!"
Napustí hadicí vodu a celej oblečenej do vany skáče. Vana má asi metr a půl, obvykle zaroste travou a je celá rozpálená. Jako Superčíča na rozpálené plechové střeše. Lingvista má obvykle jiné choutky, co se vody týče. Občas dělá velrybu. Já zase Afroditu, jako tenkrát u Pont du Gard. Nejhorší je ovšem box, kterej do vody nechce. Má z ní běs. Jediný, co snese, jsou bahniště všeho druhu, tam se zřejmě válí jako prasátko, dokud nezmění barvu z bílý na hnědou a z voňavýho pejska nezačne bejt panem smraďochem. Ty bahniště vypátrá, i kdyby měl udělat dvacet sudů v louži a pak tam ještě zarejt hlavou.
Asi by chtěl jet do lázní. To je taky prostor, kde Superčíča nikdy nebyla. Přece jen bych tam ještě mohla podstoupit odtučňovací kúru a pak se vystavit na lehátku na skvělém koupališti ve městě V. přímo pod očima cestujícím ve vlaku. Ještě by skákali ven a padali by mi k hlavě. A to by je na rozpálené plechové střeše pěkně bolela hlavinka a museli by ji zchladit v ledové vodě.
Skoro jako když z rozpálené ulice vlezete to místnosti, kde je klimatizace nastavená na patnáct stupňů.
Myslim, že se radši budu držet kamenných stěn starých domů.
Je to stejně old school jako jezdit s mapou, chodit na prvorepublikový koupaliště, větrat oknama a jezdit do lázní.
Ten poslední level mě ještě čeká.
Ale pak se, kocouři, třeste se!
Žádné komentáře:
Okomentovat