"No a sem jsme se jezdili každou sobotu dívat na zlato!"
Představila jsem si rodinku, co zastaví před zlatnictvím, paní s trvalou ukazuje prstíkem na velké zlaté náušnice a vzdychá. Dcerunka natahuje ruce po zlatém prstýnku jak straka číhající na kořist.
"Jo, až budu velká, najdu si vola, kterej mi koupí všechno tohle zlato a ještě nebude protestovat..."
Pamatuji se taky, jak matka vytahovala nějakou truhličku a ukazovala, co jednou vodkáže budoucím generacím. Mým těžko.
Ale zřejmě se někde v těch letech stala nějaká chyba. Zjistila jsem, že nemám vůbec žádné zlato. Ani zlato v hrdle, ani kočičí. A hlavně jsem nikdy po žádném zlatě netoužila. Ani po maličkém prstýnku. Nelíbí se mi.
Dámy, co chodí ověšené pouty, které je svazují s jejich donátory. Zlaté prsteny na prstech uňuhňaných slepiček, které vždy v danou chvíli vytasí na odiv. Abyste věděli, gesto vztyčeného prsteníčku a na něm - zlato!
Vlastně ano, mám kdesi dva malé zlaté slony. Jednoho mi někdo dal. Asi matka, abych si budovala vlastní truhličku. Trochu se jí to holt vymklo. Kde se vzal ten druhý slon, nevím. Jednou jsem jen tak přišla a byli dva. Rozmnožili se asi. Naklonovali. Možná omyl ve zlatnictví, prodavačka si toho jednoho nevšimla. Nechtěli od sebe.
Zlato je taky symbol králů a kdejaké předměty v chrámech či v kostelech se jím honosí. Čím víc zlata, tím větší zbožnost. A čím míň zlata, tím lepší peklo.
Osedlám své zlaté slony a pojedu hledat hrnec na konci duhy. Budu ho chroupat a vzpomínat na krále Midase. A v tom zlatém odpoledni budu chtít být malou holčičkou a zasněně se dívat do výlohy hračkářství!
Žádné komentáře:
Okomentovat