Byl, žil jednou jeden starý král. Měl tři syny. První byl takový, druhý onaký a ten třetí, nejmladší...
A dál to všichni znáte. Krize, kolize, cesta do světa, vysvobození jedné až tří princezniček a královská svatba/y. Samozřejmě s velkou hostinou. A konec je vždycky stejný - a žili šťastně, a jestli neumřeli...
Knižní pohádky i ty televizní jsou tu s námi, mají potěšit a možná i pomoct. I když poslední dobou Česká televize vytahuje hlavně na Vánoce něco, co už snad ani pohádky nejsou. Začalo to, kudla, Starou bambitkou a vesele to pokračuje. Vím, že jsem se poslední Vánoce strašně udivovala nad tím, že hlavnímu hrdinovi zmizel otec, on ho dvacet let neviděl a přitom si tatík vesele lebedil dva kilometry od zámku v chýšce v bažině.
Pohádka je taky v názvu jedné z mála knížek, kterou jsem nikdá nedočetla: Pohádky máje.
Nějak mi ta růžolící se Helenka v krásné přírodě slintající na sladkého Ríšu byla protivná. Bylo to tak sladké! A to mám ráda růžovou barvu i cukrovou vatu a s oblibou mrkám očkem a říkám: "Ale já jsem holčička a nemohu tahat těžké věci..."
V reálném světě ale pohádky nefungují. Jsou taky jiné konce. Možná lepší, možná ne. Asi se jim dá víc věřit. Jen některá děvčata si bláhově malují ty blonďaté prince s modrýma očima, protože jim to poradili v časopise nebo v seriálu. Možná ale jim jen nikdo neřekl, že by si milé dámy ty správné konce měly tvořit samy.
Jestli potom budou mít kouzelné klubíčko, které jim na cestě ukáže správný směr, není to, na co by měly spoléhat. Měly by spoléhat na sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat