Retro je všechno. Je v módě. Retroboty (mam jedny doma po matce, maj fakt skvělý štekle a furt co - drží), retrotašky, a nebo dokonce síťovky. A retrožidle, retroledničky. Taky retrokola a kofola a instantní foťáky (kam se hrabe instagram) nebo i ty gramodesky, ze kterých burácí Karel.
Mám retrosen. Chci mít bílé šaty s honzíkem, protože jen ten zamaskuje moji útlocitnou prdelku, klobouk s pérem a s paraplíčkem chci se projíti po nábřeží. Vedle mě retromuž. Ale ne socialistický v tesilovém obleku a bílých botách značky Botas namazaný nějakou podivnou pomádou, která bude smrdět jako můj odlakovač na nehty. Bude mít frak s vysokým pasem a pruhované kalhoty. A cylindr samozřejmě. Poklepe hůlkou se zlatou rukojetí o zem a vyrazíme. Já budu způsobně kývat a retromuž mě bude bavit.
Pošineme si to Ferdinandovou třídou pěkně k řetězovému mostu a pak po nábřeží. Budu vrtět slunečníkem a občas vzdychat. Dámy se budou otáčet a pánové kynout na pozdrav.
Jenže pak si řeknu, že bych večer svému retromuži skypovala, ať přijde. A kdyby nemoh, poslala bych mu odkaz na youtube, ať si pustí nějakou písničku. A kdyby se uráčil dostaviti, vytáhla bych pana notebooka a objednala jídlo, protože přece neumim vařit. Asi by se chlapec divil a vzal by retrozpátečku.
Nemam nic proti retrohrátkám ani retropředstavením, ale spekulovat o tom, zda ta doba byla lepší, protože všechny rodiny žily pod jednou střechou, kde se milovaly až do konce svých dní, a proč tu nejsou staré zlaté časy, je asi stejné, jako když se vzpomínal zlatý věk a hledal ztracený ráj.
Proto si vezmu tenisky a jednu ze svejch bláznivejch tašek, chytnu do podpaží dredáče a budem vesele rázovat někde po Smíchově. S bílym neposlušnym boxem a bez paraplíčka. Retrovýbavičku si nekoupim, ale taková plastika stehen by možná k zahození nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat