Tajný milec Superčíči

Když mi bylo deset, měla jsem lásku. Co lásku, přímo posedlost. Hrdinu detektivních románů Dorothy Leigh Sayersové. Ó, lord Petr Wimsey. Nevadilo mi, že má nos jako skobu a obličej, který zřejmě přejel parní válec. Nevadila mi ani hůl, klobouk a podivné slámové vlasy. Vlastně to nebyl vůbec fešák. Ale byl to on. Šampion mých snů. Sbíral staré tisky, jezdil daimlerem.

Jo a hrál kriket. Nevěděla jsem tehdy, co to je, představovala jsem si něco jako baseball. Ten jsme totiž hráli s vyraženým prknem z houpačky, které sloužilo jako pálka.

Lord Petr měl také svého sluhu, Mervyna Buntera, jenž ho vždy způsobně oslovoval Vaše lordstvo. Připravoval mu oblečky a chodil za něj do aukčních síní.

Spolu pak chlapci lehce vyšetřovali kdejaké zločiny. Lord Petr se neohroženě účastnil pátrání a jeho watson Bunter fotografoval. Ten vztah pán a sluha vobčas vypadal fakt divně, ale tehdy jsem nevěděla, že existuje něco jako homosexuál. A nakonec ani ten vztah takový nebyl, lord Petr si našel oběť, autorku detektivních románů, kterou obžalovali z vraždy jejího exmilence. A za tou běhal jako pejsek.

Nic z toho mě tehdy nezastavilo. Zatímco jiné dívky měly nad postelí plakáty Take That a slintaly nad Robbiem Williamsem, hlavním hrdinou tohoto boybandu, já slintala nad lordem Petrem. Anglie jako Anglie, ne, ona to byla taková porevoluční nadějná doba.

Ale neměla jsem žádný obrázek. Ono taky kreslit bláznivý obličej s podivnou skobou moc nešlo. Ale do sešitů jsem si malovala srdíčka s iniciály svého lorda. A že těch jmen šlechtic Petr měl. Lord Petr Death Bredon Wimsey. Nikdy mi nepřišlo divný, že to třetí jméno znamená smrt, i když se to v nějaké detektivce vysvětlovalo.

Ba ne, lord Petr byl HRDINA. Taky jsem mu psala dopisy, ale zašifrované, aby musel použít detektivní dedukci a vyluštit, že mu v nich sděluju, že mě nebaví škola, protože mám za pět minut hotové zadání učitelky a dalších čtyřicet (ach, ach) se tam nudím. Bohužel nevim, kam se poděly a jestli jsem je fakt hodila do schránky.

A protože tehdy nebyly všechny díly česky a anglicky jsme možná uměli Tea for two and two for tea, řekla jsem si, že začnu psát taky detektivky. On jistě pozná, že je tu lepší autorka (a taky krásnější) a na milou Harriet zapomene. Můj první případ pojednával o ukradeném banánu. No nebylo to moc originální. Odehrávalo se to ve škole a banán slupnul hladovej školník. Druhej případ měl být delší a hned na začátku tam zavraždili Marušku (asi jsem tehdy s nějakou Maruškou nemluvila, musela ze světa pryč). A ač jsem představila další tři postavy, kdo nebohou sekretářku zabil, již nikdo nezjistil. Zůstalo torzo. A moje jasná dedukce, že mě lord Petr milovat nebude.

Když mi bylo asi dvanáct, tato posedlost milovníkem starých tisků mě přešla. Ale někdy si říkám, že mě to vlastně formovalo nafurt.

A kupodivu mám dál ráda detektivky.

P.S.

Kdybyste někdo měli tohle dývko, dejte vědět. Aspoň bych se koukla, jak ty lidi vypadali. A třeba si pak konečně vyrobim ten plakát.