Chápu, že pro člověka je mystický místo prostor, kde se narodí. No asi ne porodnice, já si na tu v Písku vůbec nepamatuju. Ale spíš to prostředí, kde žije pak. Mam v tom jasno: venkov na dosah města.
Jak sem začala jezdit do práce, objevila jsem část Města, kterou jsem znala jen letmo z auta, když jsme vozili domu z chaty básníka J. P., kterýmu bude zanedlouho čtyřicet a já čekam, kdy spadne z džunky do vody jako Li-Pó...Nebo To-Fu, nebo jak... Každopádně to byl nějakej loupežník a vyděděnec, jak by řek nejmenovaný kolega učitel, který o nikom jinym neučil, než o těchto existencích.
Náš básník tý části, kde žije, říká Ghetto. Já Oslava panelu. Tam je z panelu snad i kartáček na zuby. Asi ho soudruzi vyráběli hodně, když z něj vystavovali ty krabičky a věže.
Přesto jsou lidi, který tam žijou, nadšený. Žijou jako v mikrosvětě - jako v jedný velký vesnici - v jednom kusu panelu. To nadšení se dokonce projevuje tak, že se nestydí. Bezostyšně tam močej do odpadkovýho koše v osm ráno. Jojo, je to punk.
Taky mam pocit, že tam všichni chlastaj. Aspoň z mýho pozorování
v půl osmý ráno:
"CHrch, chrch, chřepeličko, nepudeš s náma na panáka?"
v půl osmý ráno, ale jindy:
"Pozor, milostivá, já padám. A na vás." Rozlitý pivo...
v šest večer:
opilej mladík padá z kola, důchodce močí do koše, nějaký náctiletý právě vodpálili joitna a cucaj levný víno a ctitelka barefootu si to rázuje mezi těma flaškama, močí a výkaly psů bosa. Otuží to nožku.
v osm ráno:
pět důchodců jede na vejlet a veze si plnej batoh alkoholu a to se pak přemísťujou někam na chatu, kam jim dovalej sudy (toho bych se chtěla dožít, to nepopíram).
Ono totiž to panelový story se musí přepít, aby si pak člověk vybavil byt třeba zurčící fontánkou.
A jak tam člověk vpadne, chce radši hned pryč. Speciální fenomén je i místní restaurace K., neboť jak tvrdí J. P.: "Tam u nás máš všechno na dosah, to je velká výhoda. Třeba na náměstí."
Tim myslí takovej betonovej plácek obroubenej betonovou pavlačí, na níž je skutečně všechno. I ta hospoda. Do ní mlsně nakukujou náctiletý děti s velikym tázánim, kdy budou poprvý zasvěceni v chrámu panelu.
Kdyby v Ř., kde pracuju, nebyla bahnitá cesta, vydlážděná mokrejma nasáklejma kobercema, tak jezdim vlakem a týhle poetice se vyhnu. Ale skutečně toužím jít nahoru do nejvyššího paneláku na večeři a podívat se na městečko na dlani neb panel jsi a v panel se obrátíš.
Žádné komentáře:
Okomentovat