Stalo se mi spíš shodou náhod, než cíleně (a taky pravda jsem zvědavá), že jsem zavítala do prostoru jménem dětská herna. Za mých mladých let tyto prostory neexistovaly. Hráli jsme si prostě u někoho doma. Jo, někdo měl lepší hračky, to je fakt. Já chtěla Lego a ono nebylo, vono v osmdesátejch letech byl hit i mončičák. A taky jsem chtěla růžový zrcadlo s šuplíčkama. Protože mělo malé Superčíče říkat, že je nejkrásnější, ač Sněhurce se pravda moc nepodobala.
Prostor dětské herny měl nespornou výhodu: bylo tam teplo. Venku na horách byla zima. Děti tam mohly svobodně lézt. To by taky šlo. Přijde mi i smysluplný, když jsou prostory, kde se pěkně prolezou, než je kurtovat v těch sedačkách v kavárnách, kde pak pištěj či vřískaj, protože koukat se na biomatku, která pije zelenej ječmen a tlachá o výhodách látkový pleny s jinou, co pije odvar z rulíku zlomocného, kterej chce testovat na tchyni, je nebaví.
Pravidlo herny číslo jedna: zaplať míň, když tam s dítětem budeš.
Pravidlo herny číslo dvě: zaplať víc, můžeš odejít, postaráme se my. Rozumějte, dvě pani, který sedí skrytý v rohu. Že by se nějak za dětma vydaly, jsem za celou dobu nepostřehla.
A teď k exkurzi.
První dojem - u záchoda brečí asi pětiletá holčička celá v růžovym oblečení a mlátí sebou o podlahu. Nikdo se o ni nezajímá. Řve furt a nedá se kolem ní projít. Mlátí nohama o zem a zabrala celou chodbu. Při cestě na záchod, kam sem tam někdo jde, je do ní nutno kopnout.
Druhý dojem - herna je v patře, obehnaná plůtkem s vrátky, která se musí zavírat. Rodiče, kteří zaplatili víc, je však nechávají otevřená. Nikdo to neřeší.
Přítomní rodiče se dělí na tři skupiny:
1. Ti, kteří tam sedí a pijou kafe a tváří se, že tam vůbec nejsou (případně leží na barevnejch pěnovejch puzzlících a spí).
2. Ti, kteří okouknou s děckem každou hračku, ale již ji nevrátí, kde ji vzali. Neřeší, když rozsypou korálky či malé kostičky Lega. Že se tam plazí kojenci, který to můžou vdechnout, je nenapadlo. Taky proč. Jejich pucík už z toho vyrost.
3. Hysterické maminky, které všude pobíhaj za svym děckem, a plácaj do ostatních dětí, aby ho nechaly na pokoji.
Nevim, která z těch skupin je horší. Každopádně mi z toho vyplývá, že to, co přijde v budoucnu, ovlivní právě oni a z toho sobeckýho přístupu mam strach. Společnosti chybí pokora. Ta chyběla i Sodomě...
A pokud budu rozvíjet individualitu na úkor druhejch tak, že je vohrozim, no to si rovnou můžu vzít palici. Asi pak budou děti nosit v budoucnu v kapse pistole. Nebo budou potřebovat ty stresový komůrky v každej práci, jak pěkně navrhuje pani ministryně. To je vážně chytrá pani, když je ministryně sociální, to nám to prima vymyslela. Vono v redakci Cosmopolitanu člověk získá určitě jasnou představu o světě. Třeba budou ty stres roomy vypadat jako dětský herny. Bude nutný se do nich zouvat.
Naštěstí exkurz do tohoto hopsária snů napravilo zjištění, že existuje obchod, kde se prodávaj u nás vyrobený dřevěný hračky jako dřevěný divadlo nebo tahací bubeníček s paličkama.
Ba co víc, maj tam i výrobnu, kde si to děti můžou zkusit. A taky tam prodávaj kafe.
Samozřejmě jsme si s lingvistou L., se kterym žiju, koupili dřevěnej betlém a ještě asi deset dalších předmětů.
Druhej den jsme tam šli ještě jednou, neb jsme si řekli, že to je taková nádhera, že toho musíme dovezt domu hodně.
Nevim, jestli pudu ještě někdy do herny. Udělat si ji doma mi dává více smyslu. Od lidí se však zcela izolovat nedá.
Proto mi přišlo poštou růžový zrcadlo se šuplíčkama, abych se na ně naučila mrkat.
Žádné komentáře:
Okomentovat