Rozpálené dumání

Je horko, je vedro, je dusno, je parno, je obrovské vedro, je hrozitánské parno, je nesmírný pařák a moje hlava hoří, klokotá, pálí se, smaží se, a kdyby někdo vytáhl vajíčko a chtěl ho smažit na mym čele, asi by uspěl a ještě by to bylo rychlejc než na pánvi. Trpim záchvaty přicházejících infarktů, snim o bazénu a o zimě, i když vůbec nemam ráda sníh ani led ani mráz. To je mi pak obrovská zima, hrozitánská zima, nesmírná zima, klepu se, vše mě studí, a kdyby někdo na mě dal vajíčko, zmrzlo by a mohlo by se hodit do drinku místo ledu.

Nevim, proč se z poklidné, líné střední Evropy stala země extrémů. Všichni ti předpovídači počasí a rosničky a dědci z chaloupky a věštci mluví o tom, jak je nej... nej... nej... Mam dojem, že to říkají v jakoukoli denní i noční hodinu i v jakékoli roční období. Pravda je, že mi už několik let po sobě chybělo jaro, takové to, kdy holky začnou vodhalovat nohy, aby si je mohli kocouři mlsně prohlížet.

I když básníci dobře ví, že je mnohem lepší podzim, to je takový vobdobí bilance, toho si všimli všichni, tady např. František Halas:

NECHCI JARO

Nafintěné jaro brčálový čase

nafoukané jaro fantidlo

po fialky marně kdeco namáhá se 

nespolknu to vnadidlo

Nechci ani slyšet povídání listí

a nechci pít čím krmíš pupeny

jenom ten můj podzim jenom ten mi zjistí

jak je knotek touhy stažený 

Musim říct, že jak mám ráda jaro, mám ráda i léto, ale letos s básníkem souhlasim. Chci barevný listí, který asi nebude, protože uschne. Chci si skočit do hromady těchhle barevnejch kouzel a chci, aby se v ní boxerek rochnil. Taky chci houby, ty pěkný hnědý klobouky, který se smějou z mechu a skákaj do tobolky. Chci ujít kilometr a moct u toho mluvit a smát se.

Superčíče nějak dochází palivo a je spíš kočkou na rozpálený plechový střeše. 
Taková jedna vyzobaná slunečnice, jak by mi řek můj milý básník J. P. Samozřejmě za kostku ledu dá člověk zlato a za studenej drink cokoli. Jako ta flaška vody v úterý na Hradě. Myslim, že by se nad tim měla Praha zamyslet a dávat někam pítka a fontánky, kde by tekla pitná voda. A za chvíli by to bylo jako na Sicílii, jen ten amfiteátr chybí. Ale co, je tu zlatá kaple, která se v tom slunci opojně leskne. Myšlenky Superčíči jsou spíš černé než opojně zlaté, protože stále dlí s donem Quijotem a uvědomuje si, že vlastně to, co napsal Cervantes, po něm vopakujou všichni ti další slavní literáti a vykladači literatury dalších čtyři sta let. Je to hezký číst a je jistě dobře, že jsme všichni vzdělaní a čteme to, ale ruku na srdce, kdo jde ad fontes?

 V tomhle horku bychom měli všichni.

A tak se v hloubi duši modlím za podzim a za aspoň jeden košík hub. Jsem fakt nenáročná. Stačil by i košíček. Maličký, nepatrný. Hm, těch slov, kterýma se vyjadřuje, že je něčeho moc, je nějak víc.  No, takže, jestli to čte nějaký kosmický tvůrce tohohle vedřiska nebo velký bratr z CIA, nechť mi nadělí podzim, kdy najdu obrovské množství hub, grandiózní, nesmírné, převeliké.  Ale zas nemusí vybuchnout Temelín, jo. I když jak to tak pozoruju, solární energie má zřejmě budoucnost. A je potřeba vymetat staré pořádky a nahrazovat je novými, alespoň v téhle zemi se to nosí. Jestli to těm lidem sluší, to už se neříká. 

Hlavně, že jsou na úrovni, kůl a sluníčkoví.